To si myslím

Chraňme normální svět. S tímto heslem jsem před 4 lety kandidovala do Senátu a toto heslo jako sví moto prosazuji celé čtyři, hlásám a bojuji za něj. Můj způsob výkonu mandátu senátorky a skládání účtů je vedle posuzování návrhů zákonů v Senátu zejména debata s lidmi, se sousedy, s voliči. Proto pravidelně pořádám v Senátu i ve svém senátním obvodu besedy a setkání, proto objíždím akce ve svém obvodu, proto se neustále s lidmi bavím.

Této činnosti, tedy vedení rozhovorů a naslouchání, co si o různých tématech myslí ostatní, se vlastně věnuji celý svůj dospělý život, od srpna 1987, kdy jsem po absolvování vysoké školy nastoupila do advokacie.

Za nejdůležitější témata považuji rodinu, děti, pospolitost. Proto jsem se v advokacii věnovala zejména právu rodiny a rodinným problémům.

Nyní, u příležitosti 4. výročí svého zvolení do Senátu jsem uspořádala besedu pod stejným názvem a posluchačům jsem předložila tři své základní teze. Všechny úvahy a všechna tvrzení o probíhajícím společenských změnách existují české i mezinárodní výzkumy, na všechny civilizační změny už známe data.

Tyto mé tři základní teze znějí takto:

1. Lidé jsou stále více sami. Nikdy v minulosti jsme neměli tak málo přátel, nikdy dříve jsme se tak málo nestýkali, nebavili. Nikdy v minulosti se lidé necítili tolik osamoceni a opuštění. To vše navzdory tomu, že celý svět je dnes provázaný a na rozdíl od minulosti jsou i velké vzdálenosti překonatelné v řádu hodin.

Dnešní stav není důsledkem jediného státního rozhodnutí nebo tlaku. Dnešní situace není výsledkem touhy státu ani státní regulace. Dnešní trendy jsou způsobeny obrovskou společenskou proměnou, do níž patří antikoncepce, tlak na zvýšení procenta vysokoškoláků, obrovské spektrum možností realizace, volný pohyb po světě, blahobyt, rozpad rodin, individualismu, přehánění náročnosti výchovy dětí, odkládání mateřství po čtyřicítce, krize komunikace, sobectví, neschopnost hledat partnera a učit se s ním žít a sociální systém. Tento trend je celosvětový a není možno ho jednoduše změnit. Stojí zato bojovat o malá drobná zlepšení a neklást rodičovství překážky.

Všechny tyto společenské změny lidé chtějí a vyžadují, ale jsou do tohoto chtění a přání i společností, reklamou a okolím tlačeni.

2. Mladí nechtějí mít děti, vztahy, sex. Je to pochopitelné, s ohledem na umělou inteligenci, rozmach sociálních sítí a všeobecnou dostupnost pornografie. Uspokojují se jinak.

Brutální feminismus přesvědčil mladé dívky, že muži jsou nebezpeční a toxičtí. A tak se mladí mužové stydí a uzavírají se do svých digitálních ulit, tím spíše, že by rádi pokračovali v patriarchálním světě svých otců. Mladé ženy jsou naopak agresivní, nesmlouvavé a vysoce náročné. Nechtějí ze svých nároků slevit, odmítají kompromisy, nemají touhu o jiného pečovat. A tak začasto zůstávají samy.

Zbytky normálního světa ještě přežívají na vesnicích, zatímco lidé se stěhují do měst, kde jsou sami. Na vesnicích ještě existují nebo jsou mladými rodinami obnovovány pospolitosti, které ve městech chybí. Osamělost mladých, dětí i seniorů vede k depresím, zhoršování zdravotního stavu, k sebevražedným pokusům.

Za této situace politici podporují náhradní mateřství, euthanasii a asistovanou reprodukci pro starší single muže i ženy. Jako kdybychom ignorovali všechna zjištění o tom, že člověk ke zdárnému vývoji potřebuje úplnou funkční rodinu.

3. Žijeme v kultuře neodpovědnosti. Rodiče nevedou děti k samostatnosti, k plnění úkolů, v převzetí odpovědnosti za svůj život. Hranice dospělosti se za posledních 30 let posunula z 18. roku věku někam ke třicítce. Mladí lidé, kteří by měli zakládat rodiny a přebírat odpovědnost, stále bydlí u rodičů a hrají si. Mnozí nepracují a žijí z podpor či ze sociálních dávek. Věci se neopravují, ale vyhazují, podobně jako vztahy. Koho doma nenaučili nastavovat hranice, ten je nebude schopen nastavit ani sobě.

Všechny výše uvedené tendence a projevy jsou rysy desocializace, vzájemnosti, komunitního života. Na mnoha místech na zeměkouli se už prodává více kočárků pro psy než kočárků pro děti.

Někdo odpoví, že je to tak v pořádku a ať necháme žít každého, jak se mu líbí. Ale proč potom máme tolik sebevražd, psychických onemocněni, psychofarmak? Proč potřebujeme tolik terapeutů? Proč třetina dětí ve školách má potvrzenou nějakou diagnózu?

To vše výše uvedené je konstatování. Známe příčiny, jak k těmto změnám došlo. Vidíme důsledky různých hloupých nebo omezených rozhodnutí, které dnes ale mají nečekané vedlejší následky.

Otázka zní, jak z této situace ven. Společensky a politicky nikdo neví. Většina postižených států se snaží. Některé výstavbou sociálních bytů, jiné léčbou osamělosti, další zvýšením sociálních dávek, podporou kratších pracovních úvazků a lepší dostupností zdravotní péče a mateřského školství. Žádná z rad, žádné z řešení však nevede ke zlepšení.

Mé doporučení zní: individuálně se každý z nás musí snažit. Nezhoršovat stávající situaci. Snažit se komunikovat. Dohodnout se. Nerezignovat na společenský život, protože komunikace z očí do očí vylepšuje zdravotní i psychický stav. Často se dotýkat, protože lidský dotek má hojivý efekt. Nevěřit online komunikaci a vycházet z domu. Chodit často ven, protože pohyb náladu zlepšuje.

Mnohé finance jsou vynakládány na inkluze, na minority, na excesy a podivnosti. Žádné finance nejsou vynakládány na normální rodinu, na oslavu normálního každodenního života..

Možná nenajdeme cestu. Ale možná stačí si to uvědomit. Budeme o tom mluvit, psát, debaty v televizi.

Nejsme panovníci ani diktátoři. Jsme jen účastníci veřejné debaty. Každý z nás je schopen i drobounké změny.

Tvrdím, že normální je být spolu, normální je spolu mluvit, spolu pracovat, spolupracovat, normální je pozdravit, poprosit a poděkovat.

Dělejme to všechno každý den na svých malých písečcích, na svých zahrádkách, ve svých komunitách.

Úvodní projev na besedě v Plzni 26. října 2026

Tisková zpráva z kulatého stolu nazvaného Oprávněný zájem dítěte – potřebujeme legislativní změnu?, který dne 20. října 2026 proběhl v Senátu pod záštitou senátního Ústavně-právního výboru.

Děti jsou naše budoucnost a rodina je základní jednotka, z níž jsme všichni vyšli. A přesto se právě kvůli rozhodování v rodině a o dětech vedou dnes největší kulturní války. Od letošního ledna se u opatrovnických soudů rozhoduje podle novely rodinného práva, kterou český Parlament přijal v loňském roce. A hned několik měsíců poté máme v legislativním procesu dvě novely – jednu senátorskou a druhou vládní, které mají ambici řešit nejlepší zájem dítěte a jak o něm mají rozhodovat soudy.

„Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí,“ citovala senátorka a prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová Úmluvu o právech dítěte v úvodu kulatého stolu, který také i moderovala. „Postačí znění této Úmluvy a judikatury Ústavního soudu, anebo je nezbytná legislativní změna?“ položila v úvodu kulatého stolu základní otázku, k níž se vyjadřovali přítomní odborníci. „Nemáme kapacity pro ohrožené děti,“ posteskl si první vystupující, ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka, který podpořil vládní novelu. „Kazuistická úprava zlepšení nepřinese,“ prohlásil zástupce Sekce rodinného práva a člen prezidia Unie rodinných advokátů Kryštof Janek. „Kdo umí soudit, ten ji nepotřebuje. Kdo soudit neumí, tomu nepomůže. A advokáti by měli edukovat a korigovat své klienty.“ Poslankyně Eva Decroix řekla, že stát často v zajištění nejlepšího zájmu dítěte selhává, protože se zaměřujeme na soudní rozhodnutí, tedy na výsledek, zatímco podceňujeme počátek, tedy prevenci a lepší práci s odborníky. „Je třeba si uvědomit, že o dětech rozhodují reální lidé v reálném čase s reálnými nástroji,“ konstatoval dětský ombudsman Martin Beneš. Další odborníci, ředitel Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí Zdeněk Kapitán, člen vedení Spolku rodinně právních a opatrovnických soudců Pavel Kotrady a emeritní ústavní soudce Jaromír Jirsa shodně konstatovali, že novelu rodinného práva nepotřebujeme, naopak přílišná regulace soudnímu rozhodování uškodí. Dagmar Kubičíková z Profesní komory sociálně-právní ochrany dětí potvrdila, že se mění a zlepšuje práce OSPOD a že při sledování mediálních případů je třeba si uvědomit, že média obvykle prezentují je jednu stranu sporu, a chybí tedy objektivní pohled, jaký mají jen ti, kteří přečetli celý spis. Dětská psycholožka Lenka Šulová kritizovala přílišný státní paternalismus s tím, že největší odpovědnost za šťastný vývoj svých dětí mají rodiče, v čemž by jim měl stát více pomoci.

„Nechme soudce soudit a rodiče vychovávat,“ uzavřela moderující senátorka Daniela Kovářová celodenní diskusi, v níž se přítomní odborníci s výjimkou předkladatelky senátorky Hany Kordové Marvanové shodli na odmítnutí senátorské novely rodinného práva, a naopak na vlažné podpoře novely vládní. „Motorem řady konfliktů bývá bolest, nikoliv nedokonalost zákona. Podpořme proto více prevenci, vzdělání a využívání existujících nástrojů. A pamatujme také na to, abychom se citlivostí této agendy, emocemi a vlastními zkušenostmi nenechali unést od věcnosti a racionality.“ Jak konstatoval senátor Tomáš Goláň, jako zpravodaj senátorské novely bude v souladu se svým ustáleným postojem i s ohledem na dnešní diskusi u kulatého stolu navrhovat její zamítnutí.

V Praze dne 20. října 2026 JUDr. Daniela Kovářová

(Tisková zpráva z autogramiády senátorky za obvod č. 7 Plzeň – město Daniely Kovářové a jejího nového sborníku Normální Daniela 4)

Jsem pořád normální, říká Normální Daniela. V úterý 13. října 2026 v malostranském pivovaru Vojanův dvůr představila nezávislá senátorka Daniela Kovářová svůj čtvrtý sborník Normální Daniela 4.

„Mým hlavním tématem byla a je rodina, ale postupem času se k rodině přidala bruselská byrokracie, klimatický alarmismus, takzvaná digitalizace a správa státu," uvedla Daniela Kovářová na začátku autogramiády, které se zúčastnily tři desítky hostů. „Při každém výročí svého zvolení představuji knihu složenou ze svých vystoupení, novinových článků a projevů za předcházející rok. Neomezuji se totiž jen na reakce vůči kolegům, mám svá témata a cíle. Letošní sborník sestává z kapitol Rodina, Správa státu a sociální politika, Digitalizace, Evropská unie a klimatický alarmismus a Témata doby,“ představila Daniela Kovářová svou novou knihu, která je nyní v prodeji v běžné distribuci.

Dodala, že obsah knihy rezonuje s její prací v Senátu, s členstvím v Ústavně-právním výboru a v Komisi pro ústavu, s cestami po senátním obvodu a s debatami s voliči. Stručně informovala přítomné o svých úspěších i prohrách v Senátu, zejména o úspěšné cestě návrhu na uzákonění práva na nedigitální život v Listině základních práv a svobod, a poté přečetla úryvek z představované publikace s doporučeními, co mají děti naučit své rodiče. Následovala živá diskuse, do níž se zapojila většina přítomných. Nejčastěji probíranými tématy byla svoboda projevu a nenávistné příspěvky, činnost v Senátu a spolupráce se stranickými kluby.

Daniela Kovářová každoročně pořádá právě na podzim řadu podobných akcí. Další příležitostí k setkání bude beseda o rodině, společnosti a politice nazvaná Chraňme normální svět v pondělí 26. října 2026 od 17,00 hodin v restaurantu Chválenda v Plzni na Slovanech. Akce je otevřená a účast je zdarma.

Vymíráme, protože nechceme děti. Jistě existuje celá řada zástupných důvodů, kterými se snažíme vysvětlit, proč vlastně děti nemáme. Ale letmé zamyšlení nám ukáže, že jde o výmluvy, jimiž se na veřejnosti jenom oháníme.

Výmluva první – nemáme na děti peníze. To je ale zjevný nesmysl, protože v minulosti měly nejvíce dětí právě ty nejchudší skupiny obyvatel. A nejvíce dětí se taky rodí v nejchudších zemích, ne v těch nejbohatších. Nevěřme také nikomu, kdo tvrdí, že děti stojí hodně peněz. Nemusí totiž stát, protože většina věcí pro děti jsou věci zbytné, módní a doplňkové. K výchově dítěte nepotřebujete drahý kočárek ani elektronická udělátka. Oblečení i základní potřeby se dají dědit po kamarádkách nebo za pár korun koupit v diskontech nebo second handech. Druhá výmluva – nejsou prý byty. Ale byty nebyly v dostatečném množství ani nikdy v minulosti. Vzpomínám si na své dětství, v němž se lidé zařazovali do pořadníků a přihlašovali se ke svým prarodičům, jen aby za dvacet let získali šanci na vlastní byt. Navíc metrů čtverečních na jedno dítě je dnes mnohem více než kdykoli dřív. A představa, že mladý pár, který dosud nic neušetřil, má mít nárok na mnohomilionový majetek v podobě bytu, je jen módní zpovykanost. Na celém světě je mormální bydlet v nájmu, zatímco mít dům či byt je přepychem pro ty, kdo na to mají.

Výmluva třetí – přece nemůžeme přivést děti do tak strašných klimatických nebo společenských podmínek. Jenomže minulé časy byly vždycky zlé, kruté, plné válek, nemocí, hladomorů a protivenství. My dneska v české kotlině naopak žijeme v době dlouhého míru, nejsou u nás žádné krvežíznivé potvory, žádní jedovatí hadi, ničivé zemětřesení či smrtící záplavy nebo tajfuny. Žijeme skoro na nejklidnějším místě na Zemi s životním prostředním mnohem čistším, než jaké v Čechách a třeba ve Slezsku existovalo před 60 lety. Další zástupný důvod je údajná neplodnost. Nahlédnutím do statistik zjistíme, za rostoucí neschopnost otěhotnět může hlavně vysoký věk žen, které se pokoušejí o potomka ve věku starším 35 let, a jejich vysoká nadváha. Konečně neobstojí ani argument, že dnešní společnost dětem nepřeje. Není totiž nic lživějšího – na každém rohu jsou přebalovací pulty a hrací koutky najdete dnes skoro ve všech restauracích, kavárnách, podnicích a zařízeních. A že nikdo neví, jaká bude naše budoucnost? Že je prý nejistá? A cožpak to někdy někdo před námi věděl?

Proč tedy děti skutečně nechceme? Zkusme se zamyslet na skutečnými důvody.

Prvním důvodem je hysterický strach ze ztráty svobody a samostatnosti, jehož jsou plné sociální sítě. Nechceme závazky, nechceme zodpovědnost, věrnost, nesobeckost. Dočteme se z nich, že dítě vám nenávratně zničí postavu, zlikviduje kariéru, znemožní studium a cestování a vůbec šťastný život. Bohužel jsou o tom ty mladé kočky skutečně přesvědčeny. Je to ovšem velký omyl, protože lidské tělo má schopnost na bolest zapomínat a s dítětem lze podnikat skoro všechno, což mohou potvrdit mé vysokoškolské spolužačky, které počaly dítě na kolejích. Druhým důvodem je nesmyslné oddalování mateřství až do věku, kdy už je na všechny děti pozdě. Cožpak je skutečně těm mladým třeba říkat, že ideální věk pro početí je 18 až 26 let? Za tohle oddalování mateřství mohou rodiče („Hlavně musíš dostudovat, ne abys otěhotněla na vysoké škole.“) a společnost, která během posledních 30 let přesvědčila ženy, že k vlastnímu štěstí potřebují nejen vysokou školu, ale i cestování, Erasmus, praxi

v zahraničí a kariéru. A když tohle všechno naše úspěšná žena absolvuje, je jí 38, všude už byla, vše viděla, a teď by byl pro ni ideální čas na dítě. Jenomže shánějte vhodného partnera kolem čtyřicítky. Třetím skutečným důvodem je chybějící ideální otec, i když při troše přísnosti by se tento důvod dal zahrnout mezi ty úvodem zmíněné výmluvy a zástupné argumenty. Chlapů je kolem nás samozřejmě dost, vlastně úplně stejně jako ženských, ale ideální duhoví jednorožci z pohádek neexistují a naše úspěšná zcestovalá manažerka odmítá ze svých kritérií slevit. No to se pak ale dítěte nedočká.

Možná by stálo zato, kdyby ty nešťastné přestárlé samotářky, co berou útokem kliniky asistované reprodukce a pokoušejí se počít bez tatínka, zpytovaly své svědomí a svým mladším sestrám začaly říkat: začněte hledat tatínky svých dětí dřív, jinak děti mít vůbec nebudete. Jenomže to by ty feministky musely přestat se svou protiporodní rétorikou.

A pak tu máme ještě jeden důvod, který je bohužel nejbolestnější a ze všech výše uvedených nejméně řešitelný. Tím hlavním důvodem, proč nechceme mít děti, je totiž pohodlnost. Ano, děti znamenají kupu snažení navíc. Je třeba na mě myslet, leccos jim obětovat, věnovat jim neustálou pozornost lásku a péči, vychovávat je, tisíckrát znovu a znovu nastavovat hranice, a to všem na úkor času a energie, který bezdětná žena může trávit u svého mobilního telefonu, v kině, s kamarádkami nebo v uklizeném bytě. Pohodlnost je strašná nákaza, která se šíří celosvětově bez ohledu na zdravý rozum. Žena, která onemocní virem pohodlnosti, si totiž pořídí maximálně orchideje, psa nebo kočku, protože se zvířaty je mnohem méně práce a poměrně lehce se jich dá zbavit umístěním do útulku.

Doslechla jsem se, že hračkářství mají stále menší tržby a část své nabídky začínají nahrazovat potřebami pro psy. V některých státech se už dnes prodává více kočárků pro zvířata než těch pro miminka. Obchody a výrobci zboží se těmto trendům přizpůsobí. Stát má před sebou složitější úkol vymyslet, jak zachovat základní funkce bez zaměstnanců. Leč všichni ti, co se v mládí rozhodli pro pohodlnost před zajisté složitým hledáním partnera pro život a před kompromisy, které soužití s druhou osobou pochopitelně vyžaduje, budou ke sklonku svých životů nakonec sami. Jak aspoň ty mladší ročníky přesvědčit, že mít děti není jen starost a velká hromada práce, ale především radost, pomoc, užitečnost a lék na osamělost? Té legrace, co s nimi zažijete. Těch poznatků, k nimž vás vaše děti či vnuci sami přivedou. A hlavně vás dítě naučí nezištnosti a starostlivosti ne o sebe, ale o někoho jiného. To člověka změní a obohatí.

Koneckonců smyslem života přece není žít v pohodlí a plnit jen svá vlastní individuální přání. Smyslem života není žádné primitivní nakupovací štěstí. Smyslem života je usilovat, zvedat se ze země, znovu a znovu, po každém upadnutí, a taky starat se a pečovat o druhé. Něco světu přinést. Sobci totiž slouží jenom sobě.

MFDnes, 10. října 2026

Proč jsem napsala tento komentář? Protože dnes, v poslední třetině svého života vidím, že rodina a děti jsou ze všeho nejdůležitější. A když se otočím zpět, všechny mé jiné životní úspěchy, knihy, funkce, hmotné statky či cesty do zahraničí blednou před vzpomínkami na chvíle s dětmi. A kdyby se vrátil čas, napravila bych jediné: těch malých zázraků bych si pořídila víc, ne jednom dvě. Kdyby se jedna jediná mladší čtenářka poučila z mé chyby, nepsala jsem ta slova nadarmo.

Nenávist je hnusná emoce a jeden by si myslel, že je třeba ji tajit a bojovat s ní. Ale kupodivu tomu tak není. Stačí pohled na sociální sítě nebo do médií, a hned zjistíte, že nenávidět je modernější a častější než milovat. Kdekdo se svými nenávistmi vychloubá a pyšní.

Některé ženy nenávidí muže. Hlavně ty bílé, průměrné, normální chlapy, takové, co se chtějí družit, milovat, zakládat rodiny a mít děti. Co se jim vnadné, laskavé a usměvavé ženy líbí.

Ženy ale taky často nenávidí jiné ženy. Zejména ty, které jsou úspěšné v práci nebo v rodinném životě. Jakmile je některá úspěšná žena spokojená se svým životem, s rodinou a s dětmi, hned ji jiné ženy nařknou, že je zastaralá a nemoderní a že určitě za svými dveřmi skrývá domácí násilí. Protože mít rodinné štěstí je dneska vysoce podezřelé, zato nenávidět je úplně normální a podle druhu nenávisti se nenávistníci houfují.

Mnohé ženy ale nenávidí i děti. Děti totiž kazí postavu, brání v kariéře a stojí děsně moc peněz. Je třeba se jim věnovat, což vám krade čas, který lze věnovat péči o sebe nebo pobytu ve virtuální realitě. Proto si mnohé ženy už ani děti nepořizují. Radši si koupí kočku nebo psa. Ideálně v podobě plyšáků. A pak ty bezdětné ženy nenávidí děti jiných žen, protože ti malí caparti řvou a neumějí se chovat.

Mezigenerační nenávisti

Mnohé ženy nenávidí své rodiče. Je to pochopitelné, protože jim ti starci zabírají byty, drží se svých pracovních pozic a odmítají zemřít, všechno těm nadějným mladým odkázat nebo aspoň tiše odejít do domova důchodců. Ještě horší je to s babičkami a s dědy. Těm moderní ženy odmítají půjčovat vnoučata, aby jim starochové nepletli mozky jinými názory.

Některé z žen nenávidí své matky, protože ty nešťastnice svým dcerám mluví do života a na kdeco kolem nás mají své názory. A názory jsou dnes přijímané, jen pokud jsou shodné s těmi vašimi a ty vaše názory potvrzující. Jiné názory jsou zdrojem nenávisti u všech pohlaví a u všech věkových kategorií. Kvůli odlišným názorům na současnou vládu, na všechny možné války na světě nebo na ingredience do bramborového salátu se dnes vedou kulturní války a členové rodin se odmítají účastnit svateb, pohřbů a rodinných oslav. Co kdyby je totiž s jinonázorníkem posadili ke stejnému stolu? Proto spousta mladých své rodiče zatracuje, označuje jako toxické a přerušuje s nimi kontakt.

Mnohé ženy prostě nenávidí své pohlaví, své rodiny, své kořeny, své předky i své potomky.

Nenávist mužů

Ale ženy nejsou ve své nenávisti samy. I mnozí muži kdeco nenávidí. Někteří třeba sami sebe, protože nejsou dost ztepilí, dost úspěšní, dost bohatí a komunikačně schopní, což jsou vlastnosti, které by se podle nich měli všem povinně přidělovat právem hned po narození. Netuší, chudáčci malí, že každý úspěch v kterékoliv oblasti je výsledkem práce převeliké, velikého odříkání a opakovaného selhávání. Uvěřili jakési propagandě, že někdo má úspěch zadarmo, z dotací nebo poděděný po rodičích.

Mnozí muži ale nenávidí i ženy, údajně snad proto, že jimi ty ženy pohrdají. A tak nenávidí všichni všechny. Mnozí jedinci obojího pohlaví nenávidí své postavy, své obličeje, svá pohlaví, své schopnosti a své (ne)dovednosti. Proto se tak týrají, bičují, sebe poškozují, ba dokonce si za trest i své pohlaví předělávají na jiné. A ti všichni pak shodně nenávidí prostředí, z něhož vzešli, tradice, zvyky, jazyk a historii. Chtějí to všechno zrušit, zakázat, vymazat z knih i z pamětí a nahradit zvyky novými, moderními, evropskými, přijmout euro, zrušit národ a připojit se k jedné velké evropské rodině plné lásky a regulované européče.

Všichni ti nenávistníci zapomínají, že nenávist je protipólem lásky a že láska je nejdůležitější emocí ze všech. A jak víme z pohádek, láska překoná všechno. I čas, a nakonec i smrt, zatímco nenávist umí jen ničit. Rodiny, vztahy, muže, ženy, děti. Národy, země, státy, národnosti. S nenávistí v srdci vymřete po meči i po přeslici, sami jako prašiví psi. S láskou naopak přichází nesmrtelnost. Protože v dětech se rodíme stále znovu. Protože v dětech je naděje.

TO č. 10/26

Tisková zpráva ze setkání senátorky za obvod č. 7 Plzeň – město Daniely Kovářové s občany jejího bydliště v obci Štěnovice

„Jsem v Senátu jediná nezávislá. Nejsem členkou žádného stranického klubu, nemám jeho servis ani podporu. Mám to od svého zvolení před 4 lety složité, ale situace se pozvolna mění,“ řekla senátorka Daniela Kovářová na dnešním setkání se svými voliči a sousedy na Obecním úřadu ve Štěnovicích u příležitosti 4. výročí svého zvolení do Senátu.

Vysvětlila třem desítkám přítomných, že nemá žádnou jinou práci a že se plně věnuje svému mandátu. Navštěvuje firmy a společenské, sportovní a kulturní akce ve svém senátním obvodu a mluví s občany, aby mohla jejich názory tlumočit v Senátu. Vyhledává a oceňuje dlouholetá dobrá manželství po celé zemi. Několikrát ročně pořádá kulaté stoly a diskuse na aktuální témata, například na téma samoty a osamělosti nebo postavení sezdaných a nesezdaných párů.

„Moje témata se nemění: boj za rodinu, svobodu slova, odpor proti klimatickému šílenství a přílišné byrokracii přicházející zejména z Bruselu. Sleduji trendy v rodině a ve vztazích a rozšiřuji je o aktuální témata, jakou jsou kyberbezpečnost a bezpečnost občanů vůbec, ekonomika státu a zbytečné výdaje,“ dodala Kovářová s tím, že bojuje proti tunelovému vidění. Každý příchozí obdržel nový sborník článků, textů a vystoupení Normální Daniela 4 a mohl si domů odnést i některý z dalších sborníků, které Daniela ze svých akcí vydává.

Přítomní ještě dlouho po oficiálním ukončení akce zůstali a neformálně s Danielou Kovářovou debatovali o otázkách, které je zajímají. Nejčastěji se ptali na zbrojení, nebezpečí spojená s AI, na pokles kvality českého školství a vyjadřovali lítost nad postupným zánikem řemesel.

Daniela Kovářová každoročně pořádá právě na podzim řadu podobných akcí. Další příležitostí k setkání je autogramiáda sborníku Normální Daniela 4 příští pondělí 12. října 2026 od 16,30 hodin v Plzni v Kafé a v Jetelové ulici a následující den 13. října od 17 hodin podobná akce v Praze v pivovaru Vojanův dvůr. Obě akce jsou otevřené a účast je zdarma.

5. října 2026

Kniha Právo na nedigitální život je sborníkem ze zasedání kulatého stolu v Senátu Parlamentu ČR z roku 2025. Tam zazněly argumenty pro a proti digitalizaci společnosti. „Odborníci, politici i právníci se shodli, že stát násilně do digitalizace své občany tlačit nemá,“ říká senátorka Daniela Kovářová, která za celým projektem stojí.

Začneme úplně jednoduchou otázkou. Proč jste se rozhodla zabývat se právem na nedigitální život?

Digitalizace je módní obrat, kterým se máme hlásit k pokroku. Asi jako Leninovo „Socialismus, to je sovětská moc plus elektrifikace Ruska“. Od svého zvolení sleduji, že jde o božstvo, k němuž se modlíme a od něhož si slibujeme zrychlení, zefektivnění a úsporu. Prostě pokrok. K úspoře ale v žádném úřadu nedochází a božstvo si žádá oběti – a tak tlačíme na povinnou digitalizaci i tam, kde své místo nemá. Samozřejmě je elektronická komunikace pro spoustu situací a lidí výhodná. Ale stále více se ukazuje, že nemůže jít o jediný směr a nelze jen na ni spoléhat. Navíc do digitalizace tlačíme i skupiny obyvatel, které o ni nemají zájem a nemohou nebo nechtějí se ji učit.

Pokud by to bylo čistě na vás, jaké konkrétní kroky nebo změny pravidel byste prosadila, aby lidé získali silnější právo na analogový život?

Ve všech situacích má stát myslet na ty nejpotřebnější. Proto má vždy umožnit nejen digitální, ale i nedigitální/osobní/poštovní formu komunikace. I tak digitálně vyspělý stát, jakým je například Estonsko, své občany nenutí a ve všech případech jinou formu styku se státem nabízí. Ponechme možnost volby a netlačme část lidí ke zdi, nevnucujme jim jedinou formu komunikace.

Aplikace na slevy, placení přes internet, žákovské knihy online, atd. To všechno je součástí digitální éry, těžko může člověk v tomto žít off-line. Nebyla by regulace ze strany zákona vnímána jako zásah do přirozeného technologického pokroku?

To je vše v pořádku, pokud to nabízejí soukromí prodejci. Ale stát to dělat nemá. A už vůbec nemá digitální formu komunikace zvýhodňovat, a kdo jí není schopen nebo z dobrých osobních důvodů ochoten, toho trestat. Takové chování úřadů je naprosto v rozporu s právem na lidskou důstojnost. Nedovedete si představit pocity lidí, kteří digitální komunikaci nejsou schopni obsluhovat. Stát nemá myslet na ty nejrychlejší a nejschopnější, ale chránit má právě ty, kteří to nezvládají. V tom je přece úcta ke

každému člověku a k jeho důstojnosti. Nechme dotyčné menšině možnost žít podle svého. Nebo se můžeme přetrhnout jen kvůli menšinám, které je teď módní zvýhodňovat?

Hranice mezi digitálním a nedigitálním světem je podle odpůrců práva na nedigitální život rozmazaná. Argumentují tím, že právo na digitální či nedigitální život nemá zřetelný obsah. Jak se k tomuto názoru stavíte vy?

S tímto pojetím nesouhlasím. Jako každý jiný nástroj je digitální svět vhodný a praktický pro některé stránky života. Jak se ale v poslední době ukazuje, není všespasitelný, ba dokonce je škodlivý. Debatujeme o zákazech mobilních telefonů ve školách, upozorňujeme na všelijaké hrozby kyberprostoru, opakovaně se ukazuje, jak křehká je ochrana před únikem digitálních dat, evropské státy požadují zbrzdění a kontrolu vývoje tzv. umělé inteligence. Za této situace je ochrana všech nedigitálních forem komunikace i jednotlivců akutnější než kdykoliv dříve.

Bojujete mimo jiné za právo platit hotově. Vaši oponenti často namítají, že Listina má chránit jen nejzákladnější lidské hodnoty a že hotovost už dostatečně chrání běžný zákon. V čem je podle vás současná zákonná ochrana slabá?

Listina obsahuje symboly, zásady a proklamace. Sliby státu a garance. Proto právo na zachování plateb v hotovosti má v Listině své místo, podobně jako jiné garance. Zachování plateb v hotovosti (pro některé případy, situaci či občany) přece nijak neohrožuje bezhotovostní platby. Nechť má každý na výběr, jakou formou bude platit, když to jeho smluvní partner přijímá.

V čem by se podle vás ohrozila naše svoboda, kdybychom neměli hotovost?

Loňský rok a červnový blackout ukázal, jak je život s platební kartou citlivý na narušení. Bez hotovosti by si člověk ani nekoupil pivo. Každý nákup kartou je evidován a nikdo neví, kdo má k takovým datům přístup. A to je ohrožení práva na soukromí. Navíc ve výlučně bezhotovostním světě může státní moc omezit možnost nepohodlným jedincům utrácet své peníze, snadno může být zaveden jistý social scoring, podle kterého budeme podléhat sankcím, když budeme kupovat nezdravé výroby nebo zboží a služby, o kterých někdo prohlásí, že škodí vesmíru.

V Česku už roky platí zákonný limit, podle kterého nesmíme v hotovosti zaplatit více než 270 tisíc korun za den. Souhlasíte s touto hranicí jako s logickým nástrojem proti kriminalitě, nebo by se měl podle vás tento zákon úplně zrušit, aby lidé měli absolutní svobodu platit v hotovosti jakoukoliv částku?

Vždycky se objeví nějaký nápad, který omezuje svobodu člověka. A aby prošel, odůvodní se nějakými vzletnými cíli. Třeba bojem s korupcí nebo s dětskou pornografií. Tento cíl nikdy ono omezení nepostihne, protože kriminálníci jsou vždy o krok dopředu a najdou si své cesty. Zato svobody na světě opět o kus ubude. Proto musíme být velmi ostražití na

ty strážce dobra, kteří tyto nápady propagují. Podle této logiky za chvíli přijde někdo s tvrzením, že zločinci jezdí rychleji než sedmdesátkou. Tak zakážeme rychlou jízdu všem a bude po zločinu?

V Číně je už zaveden systém sociálního kreditu. Stát tam díky bezhotovostní společnosti vidí každou koupenou láhev vína nebo jízdenku a na základě toho lidem strhává body. V Kanadě v roce 2022 zablokovala vláda protestujícím řidičům kamionů účty. Je možné, že by se čistě teoreticky něco takového mohlo stát i v naší zemi?

Tam přesně krok za krokem míříme. Proto bojuji za českou korunu, za hotovost a za právo na nedigitální život.

Další věcí je nebezpečí v podobě záporných úrokových sazeb, jaké další riziko hrozí z hlediska ekonomiky, kdyby zmizela možnost platit hotově?

Stát může v jistých momentech uměle regulovat nákupy, a to jak plošně, tak vybraným skupinám. Bez možnosti platit občas hotovostí jsme všichni v hrsti sociálních inženýrů a státní moci. A to nemluvím o dětech a finanční gramotnosti. Hmotné mince potřebujeme k výuce spořivosti i matematiky. Abstraktní myšlení se dětem dotváří až někdy kolem 12. roku. Peníze na účtu jsou abstraktní, dítě si na ně nemůže sáhnout. I kvůli dětem proto zachování hotovosti nezbytně potřebujeme. Jinak budou jenom utrácet.

Podle slov ekonoma Martina Slaného nezpůsobuje hotovost šedou ekonomiku, příčina podle něj je ve vysoké míry regulace, přerozdělování a zdanění. Vidíte to podobně?

Ještě bych k jeho slovům dodala jako další příčinu snahu sociálních inženýrů po ideálním světě a po výchově občanů v lepší jedince. Ale ideální svět neexistuje a občané se převychovat nedají. Kdekdo šermuje bojem proti korupci. Té ale nezabrání všudypřítomné fízlování. Tu může omezit jen snížení moci byrokratického aparátu rozdělovat cizí peníze a výhody.

Když stát rušil pobočky České pošty, argumentoval jasně: podnik byl ve ztrátě, rozpočet je napjatý a musíme škrtat zbytečné výdaje. Z pohledu čisté ekonomiky to dává smysl. Jenže vy se na to díváte z pohledu člověka. Jak byste manažerům a ministrům vysvětlila, že dostupná pošta na venkově není zbytečný výdaj, ale základní služba státu občanům, kterou prostě nejde měřit jen ziskem?

Pokud je pošta jen byznys, měl stát dávno Českou poštu prodat, a ne skrze ni podnikat. Ale pokud je to svého druhu veřejný statek, který není založen na dosahování zisku, pak měl stát udělat přesný opak toho, co dělá: zbavit se byznysu a nechat si právě jen dotovanou službu, zejména poštovní obslužnost na venkově. Stát místo toho ruší to, co

je jediným důvodem, aby se do tohoto sektoru pletl. Mnohé aktivity dotuje a platí právě proto, aby zajistil služby po celé republice, pokud možnost ve srovnatelné kvalitě.

Jak vidíte budoucnost, co se týče technologického přesycení? Neobjevuje se i v řadách dětí a dospívajících odmítání chytrých mobilů?

Někdy se to říká, ale mně se zdá, že odmítat technologie budou jen malé skupiny občanů. Většina se nechá zlákat výhodami, obrázky, filmy, zábavou. Tu většinu pak půjde prostřednictvím technologií mnohem lépe ovládat.

Asi znáte organizaci Iuridicum Remedium, jde o skupinku převážně mladých lidí, kteří bojují za právo zůstat nedigitální. Komunikujete s nimi?

Znám, sledují podobný cíl jako já, zúčastňují se akcí, které pořádám. Pro ně je to i způsob života a projev nezávislosti.

Na internetu nechtěně nechávají děti obrovskou digitální stopu, kterou tam o nich často nahrávají i sami rodiče. Nemělo by být součástí práva na nedigitální život také silnější 'právo na vymazání' naší minulosti z databází, až dospějeme?

To je součástí práva na nedigitální život. Ale i dnes nezabráníme tomu, že někdo vyhrabe fotku z našeho středoškolského večírku.

Svět se prostě změnil a bez chytrého telefonu nebo internetu dnes už nejde ani zaparkovat ve městě či si koupit lístek na autobus. Není boj za nedigitální život už předem prohraný?

Nemyslím. Naopak se práva zranitelných osob prosazují stále hlasitěji. Ty, co baží po pokroku za každou cenu, to přece nijak neomezuje.

JUDr. Daniela Kovářová je jediná nezávislá senátorka v Senátu, prezidentka Unie rodinných advokátů, právnička a spisovatelka. V letech 2009 až 2010 zastávala úřad ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera.

1. 10. 2026

Skupina 24 senátorů předkládá drobné doplnění článku 13 Listiny základních práv a svobod o větu: (2) Každý má právo na život nezávislý na digitálních službách; nikdo nesmí být veřejnou mocí nucen k využívání elektronické komunikace, a to bez jakékoliv újmy.

Proč k tomuto kroku přistupujeme? Protože proces, kterému občas říkáme „digitalizace“ je jen nástroj. Je to jen cesta, jen jeden ze způsobů komunikace. Nástroj to může být vhodný, účinný a efektivní, pokud jej člověk umí používat. Má své výhody i své nevýhody. Někdo cítí více výhody, jiný zase nevýhody. A podle toho se rozhoduje o tom, jakou formu komunikace kdy použije. Ale stává se bičem, pokud člověku stát nařizuje, že žádná jiná možnost komunikace neexistuje.

Od roku 2020 platí zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby. Ustanovení § 1 tohoto zákona stanoví právo fyzických i právnických osob komunikovat se státem digitálně a povinnost státu digitální komunikaci přijímat. Občané toto právo už 6 let mají.

Od roku 2020 se však hodně změnilo. Vidíme kolem sebe nástup tzv. umělé inteligence. Velké technologické i bezpečností firmy se tohoto nástupu obávají, ba dokonce podepisují petice, aby státy zabránily dalšímu rychlému rozšiřování AI. Evropská unie připravuje legislativu, která uloží státům povinnost ponechat možnost volby mezi digitální a osobní či poštovní formou. Právě na toto téma jsme loni uspořádali debatu a vydali sborník. Neexistuje jiná oblast, v níž by se na nás, na signatáře tohoto návrhu, neobraceli občané a nestěžovali si, že stát, města, obce, kraje a instituce je nutí komunikovat digitálně.

Jistě, nikdo z nás nechce bránit pokroku. Každý z nás, kdo jsme návrh podepsali, má chytrý telefon, používáme maily, internet, elektronické bankovnictví, umělou inteligenci. Ale nechceme, aby nás k tomu někdo nutil.

Nejde vůbec o krok zpátky. Jde o slušnost, zdvořilost, úctu ke spoluobčanům. Lidé kolem nás mají své důvody, proč preferují ten či onen způsob komunikace. Nemusíme se s jejich přístupem ztotožňovat, ale měli bychom ho tolerovat. V mnoha jiných oblastech přece také hájíme právo na způsob života, který si přitom od našeho liší.

Článek 10 odst. 1 Listiny uvádí, že každý má právo, aby byla chráněna jeho lidská důstojnost. Co je důstojného na tom nutit občana, který třeba nemá na takzvaný chytrý telefon, který žije v místě bez kvalitního datového signálu, člověka, který pro různá postižení není schopen digitální technologie používat? Co je důstojného na tom, že stát svým občanům povinně, jen proto, že jsou podnikateli, zřídit datové schránky a nutí je podávat různá hlášení výlučně digitálně? Mohla bych vám přečíst příklady. Mohla bych vám přečíst srdceryvná líčení lidí, kteří si nebyli schopni vyřídit své záležitosti jen proto, že se jim vybil telefon, nechápou elektronické pokyny, nevyznají se v elektronickém bankovnictví, nejsou schopni vybrat si z bankomatu peníze. Jen proto, že nám všem tyto služby fungují, bychom neměli nad pětinou národa mávnout rukou.

Jistě, většině lidí digitální komunikace, e-recepty, e-neschopenky a další doklady vyhovují. Ale v naší populaci ve všech věkových kategoriích (opravdu ve všech, na to máme průzkumy) žije 20 % obyvatel, kteří nemají chytrý telefon, kteří nejsou schopni předložit v lékárně e-recept, kteří nejsou schopni komunikovat digitálně. Nebo nejsou z různých důvodů ochotni. Přijímáme zákony na ochranu menších skupin menšin. Proč tedy právě tato obrovská menšina nemá v Senátu žádné zastání?

Tento návrh projednáváme právě v době, kdy jsou za námi testy PISA zkoumající úroveň vzdělání u mládeže a u dětí. Z nich vyplývá, že 26 % českých 15letých není schopno porozumět psanému textu. A my po stále rostoucí skupině i digitálně negramotných budeme požadovat digitální komunikace? Není to tak trochu protimluv?

Evropská unie stejně jako Ústavní soud už dospěly k závěru, že stát má myslet nejenom na ty své občany, kteří nejsou schopni

z nějakých vyjmenovaných objektivních důvodů digitálně komunikovat, ale i na ty občany, kteří tak komunikovat nechtějí. I tak digitálně vyspělá země, jakou je Estonsko, nabízí pro všechny komunikace občana se státem i neelektronickou variantu.

Žijeme v zajímavé době. Obáváme se blackoutů a kryptooperací. V oblasti kriminality klesá trestná činnost ve všech kategoriích, roste pouze takzvaná kyberkriminalita, které jsou vystaveny nejzranitelnější skupiny – děti, mládež a senioři. A přitom kyberprostro není bezpečný nikdy a nikde. Hovoříme o zákazu mobilních telefonů na školách a o návratu k ručnímu psaní, a přitom stát stále častěji ve svých právních normách trvá na digitální variantě.

Mnozí tady budete v diskusi zmiňovat různé přízemní argumenty. Například jak by se státu zkomplikoval výběr daní.

Uvědomte si ale, že ta věta, kterou do Listiny navrhujeme, má být symbolem. Vztyčeným ukazováčkem státu, aby přestal. Aby měl úctu k těm nejzranitelnějším, těm, kteří nejsou tak schopní, tak rychlí, tak se neorientují v dnešním rychlém životě. Nepomůže ani, když budete popisovat své rodiče nebo dědečky, kteří digitálně existovat umějí. Jistě, mnozí to dokážou. Ale stát má myslet na všechny.

A když nemyslí, my tady máme myslet i na ty nejubožejší a od většiny nejodlišnější. Protože ty je třeba explicitně chránit.

Možná si mnozí z vás nedovedou představit stud, který zachvátí mnohé naše spoluobčany, když nejsou schopni z jakýchkoliv důvodů ovládat digitální technologie. Kdo by si právě o tomto strašném pocitu nedokonalosti a nedostatečnosti chtěl něco přečíst, tomu doporučuji knihu německého filozofa Güntera Anderse Prométheovský stud nebo poslední podcast filozofky Terezy Matějčkové na Echu24.

Lidé, kteří se na nás obracejí, se stydí zato, že nejsou tak výkonní jako vy ostatní, že nejsou tak učenliví, tak flexibilní. Žijí ve světě, který jim utekl pod nohama, v němž měřítka lidského úspěchu předepisují stroje a to, jak je lidé dokážou ovládat. A vy, kteří náš návrh chcete opět šmahem jako už dvakrát zamítnout, říkáte, je

přece normální digitální technologie ovládat. Jen ať se to ti lidé naučí jako vy.

A já tvrdím, že právě tento pohled svrchu je krutý, nelidský, ohleduprázdný. A že naší povinností je právě tyto lidi, naše spoluobčany podpořit. A pak je tu ještě skupina lidí, která na základě své zkušenosti je výjimečně nedůvěřivá k elektronické komunikaci. Budeme je tlačit ke zdi? Nápadnými i nenápadnými kroky, které zužují možnost komunikovat jinak?

Náš návrh není s to způsobit nic regresivně. Nic retroaktivně nezruší. Nic státu nezkomplikuje. Je to jen symbol.

Je to prohlášení stát, že myslí i na tyto lidi.

Je to jeho slib dobudoucna.

Možná někdo z vás namítne, že taková ochrana občanů není potřeba. Ale já budu argumentovat tím, že v některých případech sice existuje i hybridní papírová forma (například při podání přihlášky na střední školu), jenomže ta je pak znevýhodněna, protože školství už pracuje výlučně s digitálními daty. Proto náš návrh obsahuje i druhou část věty o tom, že papírová, poštovní či jiná nedigitální forma nesmí být znevýhodněna vedle té digitální.

A já vám mohu vyjmenovat i situace, kdy papírová či nedigitální forma neexistuje. Tak třeba návrh na vydání elektronického platebního rozkazu lze podat jen elektronicky. K papírově podanému návrhu soud vůbec nepřihlíží.

A to tady nehovoříme o bezpečnosti databází. Kolikrát už se stalo, že stát nějakým nedopatřením umožnil únik osobních dat. Naposledy v minulých týdnech šlo o zveřejněná rodná čísla u testovacího rozhraní nového Veřejného rejstříku.

I proto a z mnoha dalších důvodů jsme zpracovali návrh na právo nedigitálního života znovu samostatně a já vás za všechny své kolegy žádám, abyste jej podpořili.

Ne kvůli nám navrhovatelů, ale kvůli těm, které chceme chránit.

Jako každý rok projednáváme vládní zprávu o vývoji EU. I letos se předpokládá, že ji rychle vezmeme na vědomí a přejdeme k dalšímu bodu. Jako obvykle si dovolím takový zamýšlený hladký průběh diskuse narušit.

Beru si k tomuto dokumentu slovo pokaždé, protože toto téma považuji za naprosto klíčové. Zásahy unijních institucí do našich životů jsou stále výraznější, přičemž jejich opodstatněnost a pozitivní přínosy jsou sporné. Proto dlouhodobě apeluji na to, abychom vývoj Unie pozorně sledovali, podrobně analyzovali a abychom byli schopni říci, jak se k tomuto vývoji stavíme a jak se nám daří, či nedaří prosazovat naše pozice a naše zájmy. Tato zpráva by nám v tom měla být nápomocná, zatím však bohužel tuto úlohu plní jen omezeně.

Vývoj EU v roce 2025

Evropská komise ve své souhrnné zprávě o činnosti EU v roce 2025 hovoří o roce jasných, rozhodných kroků, o momentu nezávislosti Unie. Ve světě, který ztrácí stabilitu a jednotu, si prý Evropa uvědomila, že musí převzít větší odpovědnost za vlastní budoucnost.

Tato nabubřelá slova nemohou nic změnit na neradostné, šedé realitě, která se nesla ve znamení jízdy ve vyjetých kolejích, tedy v pokračování rozběhnutých trendů.

Mezi tyto trendy patří:

1) všestranná expanze Unie – tedy expanze regulace (od novely směrnice o odpadech přes novou směrnici o monitorování a odolnosti půdy až po nařízení o životních podmínkách psů a koček), expanze unijních struktur a penězovodů, vměšování se do vnitřních věcí členských států pod hlavičkou ochrany právního státu, ambice mluvit naprosto do všeho;

2) přijímání ideologicky podmíněných opatření – v roce 2025 to bylo hlavně prosazení průběžného cíle snižování emisí skleníkových plynů k roku 2040 na úrovni 90 % (oproti roku 1990), který byl následně vtělen do evropského klimatického zákona; a to v situaci, kdy je Unie se svou extrémní klimatickou politikou ve světě stále více osamocena, jak ukázala i poslední klimatická konference v brazilském Belému;

3) vzrůstající výdaje a zadlužování se – v loňském roce nás šokovaly návrhy Komise ohledně nového víceletého finančního rámce, které předpokládají výrazný nárůst rozpočtu Unie; pokračovalo společné zadlužování se Unie, v souvislosti s nástrojem Next Generation EU a kvůli pomocí Ukrajině a byly vytvořeny základy pro zadlužování se kvůli výdajům na zbrojení); Unie posvětila i rozvolnění rozpočtových pravidel ve vztahu k některým státům, čili podporovala i pokračující zadlužování se členských států.

Významným prvkem unijní politiky byly v loňském roce snahy na poli obnovy konkurenceschopnosti EU, tedy iniciativa nazvaná Kompas konkurenceschopnosti a na ni navazující kroky. K tomuto tématu jsem se zde již podrobně vyjadřovala. Žádné nové ambiciózní deklarace, strategie a plány samy o sobě ničemu pomůžou.

Jaké jsou mé výhrady k vládní zprávě?

Nedostatkem zprávy není to, že by o různých těchto problematických opatřeních a jevech mlčela. Najdeme je tady – ale jsou zapadlé, nevysvětlené, ztracené v suché úřednické dikci, nezasazené do kontextu.

Jako v předešlých letech tu sice máme soupis mnoha desítek jednotlivých položek, ale chybí rozlišování podle důležitosti a politické citlivosti, chybí zobecňování a vyvozování trendů, chybí analýza toho, kam se Unie za celý loňský rok posunula, jak se k tomu stavíme, co se nám podařilo prosadit a co ne. V tom množství detailů se tak ztrácí celkový obraz toho, co se v Unii stalo a jakou roli jsme při tom sehráli my.

Když jsme projednávali předchozí zprávu týkající se roku 2024, nastínila jsem konkrétní náměty na změny v pojetí zprávy, které by mohly přispět k její větší využitelnosti – pro nás i pro veřejnost. Dovolím si je dnes připomenout. Jsou to tři jednoduché, snadno proveditelné kroky.

Vláda by ve své zprávě měla:

· (zaprvé) vyzdvihnout zvlášť významné, politicky citlivé agendy a věnovat jim přednostní pozornost; mělo by u nich být uvedeno shrnutí pozice České republiky a popis toho, do jaké míry se tuto pozici podařilo během projednávání obhájit;

· (zadruhé) označit základní trendy ve vývoji unijního práva a politiky za sledované období, vysvětlit svůj postoj k nim, a uvést, jak na tyto trendy hodlá reagovat;

· (zatřetí) vysvětlit, co považuje za své největší úspěchy, a co naopak za největší neúspěchy při obhajobě zájmů České republiky ve sledovaném období.

Na jaře jsem zde chválila programové prohlášení vlády, které obsahuje nástin výraznější, asertivnější politiky vůči Unii. Mimo jiné jsou v něm obsaženy poznámky o tom, že:

· Unie nemá právo vnucovat členským státům rozhodnutí, která zasahují do jejich vnitřních věcí;

· že chceme jinou Evropu jakožto společenství suverénních národních států, které spolupracují tam, kde to dává smysl, a zároveň si zachovávají svobodu v otázkách, jež jsou výhradně jejich;

· že chceme být v Unii sebevědomým členem.

To všechno zní moc krásně a mnozí s tím jistě plně souzníme. Bohužel mám dojem, že do projednávané zprávy se tento deklarovaný přístup zatím nepropsal. Nadále zní čpí konformismus, odevzdanost, přejímání argumentů unijních institucí, úřednická mentalita bezmyšlenkovitého plnění úkolů.

Snad nejlépe je to patrné v případě agendy údajné ochrany právního státu. Ta je ryzím příkladem nemístných intervencí Bruselu do vnitřních záležitostí členských států. Dobře se podívejme na to, jak je tato problematika na stranách 6 a 7 zprávy podávána. Nejenže zde chybí jakékoli jasné vymezení se proti těmto snahám unijních orgánů. Toto jednání je najednou podáváno jako zavedená praxe. A pisatelé zde málem s nadšením rozvádějí, jaké požadavky Bruselu plníme, do jakých hodnotících procesů se zapojujeme.

U velkých kontroverzních témat, jako je Green Deal, migrační politika, zbrojení nebo svérázná unijní honba za konkurenceschopností, je zpráva nemastná, neslaná. Sebevědomou pozici České republiky z těchto pasáží můžeme vyčíst těžko.

Co říci závěrem?

Je moc dobře, že dnes už umíme říct, že chceme „jinou Evropu“ a že chceme být jejím sebevědomým členem. Teď je potřeba, abychom tento program začali uplatňovat v praxi.

Mělo by to být vidět i na informativních a analytických dokumentech, jako je projednávaná zpráva. Samozřejmě od ní nečekáme, že sama o sobě něco vyřeší. Měla by ale jasně ukázat, jak se ve sledovaném roce Unie k naší vizi přiblížila, nebo od ní vzdálila, co jsme pro to udělali, jak plánujeme reagovat.

Je přitom potřeba otevřenost, upřímnost, schopnost pojmenovat věci přímo. Raději si přiznejme, že i když chceme jinou Unii, v roce 2025 jsme měli a do dneška máme pořád jenom tu stejnou – centralistickou, zideologizovanou, uvadající, bořící se hlouběji do dluhů a dalších problémů. Přiznejme si také, že jsme s touto situací zatím nijak významně nepohnuli.

Už samo toto neradostné zhodnocení situace by znamenalo pokrok a bylo by dobrým výchozím bodem pro to, abych om s věcmi v budoucnu pohnuli k lepšímu.

30. 9. 2026

Daniela se v ČT24 vyjadřovala k úmyslu snížit hranici trestní odpovědnosti mládeže.

https://www.facebook.com/share/v/1beVYXMMYH/

26. 9. 2026

Judicializace státu a společnosti je fakt. Otázka ale zní: je v něm justice spíše subjektem, nebo objektem?

Dnes používáme slovo: Soudcokracie.

V roce 2005 odmítl prezident Václav Klaus jmenovat soudcem 32 adeptů, jimž nebylo ještě 30 let. Jediný z nich Petr Langer se obrátil na Městský soud v Praze. Tento soud i odvolací Nejvyšší správní soud daly Langerovi za pravdu. Soudy judikovaly, že prezident sice má při jmenování soudců jistou míru uvážení, ale nemůže si klást svévolné podmínky nad rámec zákona a o kandidátech musí rozhodnout (jmenovat, nebo jejich odmítnutí řádně a zákonně zdůvodnit.

Václav Klaus verdikt soudů fakticky ignoroval. Ostatní čekatele sice časem jmenoval, ale Petra Langera natruc soudcem nikdy neudělal. Opakovaně vydával rozhodnutí, ve kterých jeho jmenování zamítal s upraveným odůvodněním.

Langer se po letech marného boje obrátil na Ústavní soud. Ten však v lednu 2012 jeho stížnost odmítl z procesních důvodů – konstatoval, že prezidentovo odmítnutí sice bylo pochybné, ale na samotné jmenování do funkce soudce neexistuje subjektivní právní nárok

V roce 2006 odvolal prezident Václav Klaus tehdejší předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Brožová své odvolání odmítla akceptovat s tím, že jde o nepřípustný zásah výkonné moci do nezávislosti justice. Podala ústavní stížnost a Ústavní soud vykonatelnost Klausova rozhodnutí předběžně odložil a posléze zrušil i Klausovo odvolání. Brožová tak formálně zůstávala v čele soudu.

V roce 2011 tehdy tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil odvolat tehdejšího Vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu na návrh nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Rampula s rozhodnutím nesouhlasil a podal návrh na soudní přezkum. V roce 2012 Městský soud v Praze rozhodnutí o odvolání zrušil. Spor definitivně ukončil až Nejvyšší správní soud v červnu 2012. Ten judikoval, že rozhodování o odvolání vedoucího státního zástupce je specifickým řízením sui generis, které sice podléhá soudnímu přezkumu, ale ministrovo rozhodnutí o odvolání Rampuly bylo nakonec shledáno oprávněným a zákonným.

U nás existuje dělba moci, v níž jedna moc brání své kompetence a pozorně sleduje, zda do jejích kompetencí neingeruje moc jiná. Zdálo by se, že v realitě je to tak, že jedna moc vykrádá druhou. Když toto pravidlo použijeme na soudcokracii, pak by se zdálo, že vstup do politiky a společenských vazeb je ambicí soudů. Soudců. Ale to není pravda. Soudy si neosvojují prostor na úkor ostatních složek moci či společenských struktur.

Soudy jsou v tom pasivní. Nemohou ani jinak. Nemohou odmítat či nerozhodovat. To ostatní se na ně obracejí. To ti ostatní, ti navrhovatelé se chtějí vyhnout politice a požadují neutrálního rozhodčího.

Soudci se o to neperou.

To my to teď z nich děláme. My tu odpovědnost přehazujeme na soudy.

Jenomže to, co jsem teď řekla, platilo v minulosti. Letos se situace změnila.

Ústavní soud v Kauze prezident vs vláda ve věci Ankary nemusel vydat předběžné opatření. Předně neměl v žádném právním předpise oporu pro vydání předběžného opatření. Nešlo o narušení individuálních svobod či práv. Nebyla akutní potřeba. Klidně bylo možné vyžádat si stanovisko vlády. Ústavní soud nezachoval zdrženlivost. Šlo o rozhodování o objektivním právu, nikoliv o právech účastníků.

Ústavní soud ale předběžné opatření vydal. Nikdo už mu neodpáře aktivní přístup. Nikdo už nemůže pochybovat o tom, že Ústavní soud je politický orgán.

Vystoupení na Portě Iuris dne 24. 9. 2026 k problematice Judicializace politiky.

Děti jsou radost. Taky starost, ale radost zejména. Ale máme se snažit o děti za každou cenu? I za cenu v tom nejpřízemnějším slova smyslu? Vyrábět je jako ve fabrice? Množit je jako v chovných stanicích? A čí právo je silnější? Starší ženy, která mít dítě dřív nestihla a nenašla si vhodného partnera, nebo právo nevinného dítěte?

Asistovaná reprodukce je metoda, jejíž podstatou je řešení neplodnosti. Proto je dnes povolena a hrazena z daní všech daňových poplatníků, nedaří-li se heterosexuálnímu páru počít dítě. To se ale možná brzy změní, protože ministr zdravotnictví chce umožnit asistovanou reprodukci i osamělým ženám.

Takovým krokem se ale všechno změní. Už totiž nepůjde o léčbu neplodnosti, ale o realizaci práva na dítě. Ideální věk pro početí je u ženy od 20. do 29. roku věku. Pokouší-li se o dítě pokouší žena starší, začínají komplikace. Plodnost dnes neklesá proto, že by se ženám a mužům nějak zázračně vytrácela, ale především protože se mateřství odkládá až na někdy ke čtyřicítce (jak si lze přečíst třeba zde). A pak je tady ten problém s partnery, protože preference mužů a žen se rozcházejí. Vystihuje to tento rozhovor nazvaný Muži hledají smysl, ženy jednorožce. Ženy prostě chtějí ideál, protože živitele už nepotřebují. A tak nakonec často zůstávají samy. Do třetice si přečtěte číslo 34 časopisu Echo24 o tom, jak mladí dnes tráví čas doma a nejsou schopni se seznamovat.

V této situaci přichází ministr zdravotnictví se spásným návrhem – povolit ženám umělé oplodnění, tedy i těm, které neplodné nejsou, jenom dřív dítě mít nestihly nebo si nenašly vhodného partnera. Pak se ale lékařský zákrok mění v nástroj k řešení zpackaného životního stylu a nepatří do agendy ministra zdravotnictví. A je otázkou, proč ho má platit daňový poplatník. Nemít děti je smůla, neštěstí, osud. Ale nijak z toho neplyne právo na dítě. Právo vymahatelné na státu, na úřadech, na spoluobčanech, na daňových poplatnících.

Vskutku si přejeme uzákonit právo na dítě? Pak ale bude právo dospělého silnější a dítě bude mít právo slabší. Nemá ale právo vždy chránit toho nejslabšího, navíc někoho, kdo se vůbec nemůže bránit? Zájem dítěte má být podle Úmluvy o právech dítěte předním hlediskem při každém státním kroku a každé legislativní změně. Dítě má právo vyrůstat v rodině se svými biologickými rodiči a má právo znát svého otce. Cožpak práva dítěte platí míň než sobecké přání ženy, co neposlouchala své biologické hodiny? A to nemluvím o výchově dítěte bez jednoho rodiče. Vskutku ho chceme odsoudit hned od počátku k hendikepovanému životu? Jistě namítnete, že i dnes řada dětí vyrůstá bez jednoho rodiče, ale plánovaně úředně a masově vyrábět děti bez tatínků zavání sociálním inženýrstvím. Cožpak neznáme statistiky, z nichž plyne riziko kriminálně-patologického chování? Vskutku všechny tyhle argumenty zavrhneme jen proto, že maminka už má za sebou kariéru, auto, psa, jen to děťátko jí chybí?

Pokud návrh ministra zdravotnictví projde, stanou se práva dětí a jejich zájmy jen prázdnými pojmy, a to pak můžeme rovnou zrušit nově ustavenou funkci dětského ombudsmana. Bude totiž zřejmé, že právo dospělého je silnější a že práva dětí chránit tolik nemusíme. To pak rovnou dovolme jejich obchodování. Koneckonců takzvané náhradní mateřství takovým obchodem s dětským masem je už dnes.

Žijeme v on-line době. Obrazovka mobilního telefonu nebo tabletu vidí náš obličej častěji než zrcadlo, protože technologie mnohým z nás připadají děsně moderní a praktické. Nemusíte nikam chodit. Nemusíme se oblékat, malovat, chystat se, cestovat do hospody či k někomu jinému domů. Stačí nám vytočit číslo ve WhatsAppu nebo pustit Zoom, a můžeme hovořit. Některým dokonce už taková komunikace plně nahrazuje osobní setkání. A je-li něco rovnocenné, pak to tím novým moderním a elektronickým klidně můžeme nahradit.

Jenomže on-line komunikace plně rovnocenná s osobním stykem není. Osobní setkání tváří v tvář je totiž skoro jako kouzlo. Vidíme každé pohnutí člověka, s nímž jsme ve stejné místnosti. Cítíme jeho pach, i když si to přímo neuvědomujeme. Zrcadlíme jeho pocity, pohyby obličeje, postoje a držení těla. Když se usměje jeden, usměje se i druhý. Kdo si dá nohu přes nohu, ten inspiruje druhého, aby si koleno přes to druhé přehodil taky. Podobně je to se založenými rukama, opřením se do opěradla židle, odskočením si na wc, kouřením, začátkem jídla, připíjením a popíjením. Druhému přizpůsobujeme hlasitost své mluvy. Podvědomě vnímáme, jak náš partner dýchá, jak drobně se mu mění svaly kolem očí či jak volně nebo pevně drží tělo. Při osobním styku se lépe odstraní nesoulad či nedorozumění, která jsou jinak typickým znakem e-mailové a textové komunikace. On-line rozhovor je studenokrevný, zatímco osobní komunikace je teplokrevná. Osobní setkání nás vzájemně nabíjí, proto se setkáváme s přáteli v kavárnách, s rodinou doma, se spolužáky na zahradě.

On-line nekomunikace

Při osobním setkání se toho mnohem víc vyřeší než při poradě vedené prostřednictvím ZOOmu nebo jiné poštovní, textové či on-line komunikace. Mnohem víc se také vnímáme vzájemně. Když sedíme spolu a koukáme se na sebe, jsme propojeni nejen slovy, ale i celou řadou biologických a psychologických mechanismů. Můžeme čtyři hodiny sedět v restauraci u jednoho stolu a po celou dobu udržovat pozornost, sledovat linku komunikace a živě se zapojovat. Při rozhovoru, školení nebo poradě on-line ztratíme pozornost po 45 minutách, mnozí dokonce už mnohem dřív. Proto jsou porady, výuka a obecně vzdělávání on-line tak málo produktivní ve srovnání s osobní komunikací.

Náš mozek totiž reaguje na blízkost; přímý oční kontakt a tón hlasu vyslovený v naší blízkosti vylučuje v našem mozku oxytocin, tedy hormon způsobující příjemné pocity. On-line komunikace v žádné podobě nedokáže tento fyziologický proces spustit v takové síle. Fyzická přítomnost člověka biologicky uklidňuje náš nervový systém, proto vnímáme posezení s kamarádkou tak blahodárně. Naopak on-line komunikace je pro náš mozek velká dřina. Při koukání do kamery chybí oční kontakt. Mozek se snaží tento deficit neustále analyzovat a kompenzovat, čímž nás sledování videa velmi vyčerpává, namísto aby nás emočně sytilo. V on-line světě nás také pořád něco vyrušuje, jako kdybychom byli jednou nohou jinde. Na pozadí telefonu, počítače či tabletu blikají komunikace, odvracíme zrak k jiným obrázkům a zajímavostem. Při osobním styku věnujeme tomu druhou to nejcennější: svou plnou, nedělenou pozornost a případné ticho nebývá jako skrz obrazovku trapné, ale konejšivé a hladivé.

Jak vylepšit to dobré a umenšit to špatné

Moderní komunikační technologie nejsou dobré ani špatné samy o sobě. Jsou to užitečné nástroje podobně jako sekera nebo osobní automobil. Nejde o to je zakázat ani zrušit. Spíš je užitečné si uvědomit, kdy nám pomáhají a kdy nám škodí. Je zbytečné, aby si kamarádi, co bydlí v jedné ulici, večer povídali po Skypu, když se mohou sejít v cukrárně nebo na hřišti. Užitečné je ale mít na paměti naši biologickou podmíněnost i fakt, že právě osobní komunikace lidstvu kdysi dávno umožnila rozvoj řeči a vývoj až do dnešních moderních dní. Jsou prostě oblasti, kde se on-line komunikace nevyplatí.

Zdá se vám, že se na Zemi otepluje a denní teploty že neustále rostou? Přivítejte to jako příležitost k setkávání. Venku, na zahrádce, v parku nebo v klimatizované hospůdce. Konejte porady v zasedací místnosti, nikoliv přes ZOOM, a hlaste se na osobní, nikoliv on-line vzdělávání, protože ty elektronické debaty a výměny názorů jsou méně efektivní. A taky s z nich méně zapamatujete. Pozitivní dopady totiž nemá jen to, co vám nějaký učitel či šéf slovně říká, ale i to, co se stane mezitím. Na chodbách při náhodném potkávání, u kávovaru či u kopírky si lidé vyměňují řadu zkušeností a dostávají ty nejlepší nápady. On-line prostor náhodná setkání zařídit neumí. Při osobním výkladu váš mozek zachycuje paměťovou a smyslovou stopu i prostorový kontext. Tyto kotvy způsobují, že si lidé z osobního jednání pamatují víc než z rozmluvy v prostoru on-line. Učení a potkávání není jen transfer informací od osoby A k osobě B. Je to sociální rituál, který ze shluku lidí činí společenství.

Časopis TO č. 8/2026

Rozhovor s Marianem Baranem pro TV Česko o právu na nedigitalni život a o porodnosti.

https://www.youtube.com/watch?v=nlhgkogWExc

28. 8. 2026

Nikdy dřív jsme se tolik nevěnovali dětem jako dnes. Nikdy dřív nevycházelo tolik alarmujících článků, nepsalo se tolik knih, nikdy se tak dramaticky neupozorňovalo na týrané a traumatizované děti. Až si člověk řekne: jak mohli naši předkové, naše prabáby a naši prapradědové vůbec vychovat lidské pokolení bez všech těch odborníků, rad, opatrovníků, právníků a soudů?

Kdo by četl jen média a sociální sítě, musel by zákonitě dospět k závěru, že viníkem traumatizovaných dětí jsou nedostatečně instruované soudy a špatně napsaný občanský zákoník. Ale soudy a paragrafy za nic nemohou. Pokud tu nějaký negativní trend je, mohou za něj daleko nejčastěji sobečtí, rozhádaní nebo rozchodem zpsychopatizovaní rodiče. A když někde napíšu, že se neměli rozcházet a že za mnohými poškozenými dětmi jsou jejich rodiče, co spolu měli zůstat, když povili dítě s někým, koho si předtím milovali, vrhnou se na mě jako rozzuřené saně aktivisté za právo na rozvod.

Ale zpět k té lidské přirozenosti a k tomu, co potřebuje dítě. Kdo nevěří, tomu nabízím řadu zdrojů na konci článku. Zdrojů, o které se dlouhodobě opírám a se kterými pracuji.

Nejprve si pojďme zopakovat, že pohlaví opravdu není žádný sociální konstrukt a otec i matka mají naprosto odlišnou roli při výchově dítěte. Když matka brzy po porodu umře nebo odejde, může otec převzít její funkci. Ale svěřovat novorozence či batole do střídavé péče je naprostý nesmysl, protože do tří let dítě naprosto jednoznačně a víceméně trvale potřebuje matku. Než začnete nadávat na pitomé soudy, které skutečně čas od času miminko do střídavé péče svěřovaly a nutily matku odstříkávat mléko, pak zchladím vaše vášně dotazem: a kdopak to po těch soudech asi tak požadoval? Otcové. Chlapi, kteří mají sice plnou pusu milování svého děťátka coby objektu nejdražšího, ale současně pro ně chtějí to nejhorší – v nejdůležitějších prvních třech letech ho násilně a soudním rozhodnutím odervat od matky.

Existuje řada výzkumů mapujících, jak odlišně dítě interaguje s otcem a jak s matkou. Jak jinak na sebe koukají, jak jinak se usmívají a dotýkají. Jasně že každé dítě potřebuje oba rodiče, ale potřebuje každého rodiče jinak, jinak často a na jiné věci. Matka zklidňuje, otec provokuje a ukazuje svět. Střídavka má význam nejdřív od těsně předškolního věku. Přestaňme nadávat na soudy a na soudce, protože dobře rozhodnout spor dvou smrtelně rozhádaných rodičů prostě nejde, a žádný nový paragraf to nevyřeší. Mají-li rodiče rádi své dítě, mají sami sebe i svůj spor upozadit a stáhnout se, jak nás učí klasická literatura (například Kavkazský křídovým kruh). Ve věku od tří do šesti let potřebuje dítě sledovat vzájemnou interakci rodičů. Nemá být předáváno jako balvan, nemá cestovat s batůžkem z jedné domácnosti do druhé a nevědět, kde bude dnes spát. Nemá vnímat své rodiče jako válčící strany, kde ony jsou zástupnou kořistí. Má-li je otec skutečně rád, má je v časném věku navštěvovat v domácnosti matky. Má s matkou komunikovat a má se zapojovat do činnosti s matkou. Do tří let věku totiž dítě nezbytně vyžaduje jistotu, zázemí, biorytmus a rodičovskou koalici. Nespěchejte na spaní mimo domov. Však ono vám nic z jeho vývoje neuteče. Potvrzuji to jako babička, která své vnouče vidí dvě hodiny jednou týdně.

Dnes ale neblbnou jen rodiče, kteří se rozešli. Blbnou i rodiče dosud nerozvedení. Mají pocit, že dítěti něco dluží, protože přes týden chodí do práce, a tak mu to nahrazují o víkendu a o volných dnech, kdy mu připravují nabitý program a snášejí mu modré z nebe, čímž ho

nemístně a naprosto nevhodně rozmazlují, ale vlastně i omezují a znesamostatňují. Dítě nemá žít v blahobytu, v nadbytku, ve wellbeingu. Naopak má pociťovat drobný nedostatek, což ho správným způsobem motivuje ke snaze. Dítěti nemají rodiče sloužit. Dítě se má už v tomto věku zapojovat do rodinného života a do domácích prací. Může zalévat kytky, vyklízet myčku, doplňovat vodu kočce, pomáhat s úklidem, s pracemi na zahradě. Běžně vidím kolem sebe v tramvaji dítě sedící na sedačce, nad ním se klátí unavená matka, která mu nese jeho tašku do školy. Přitom by sedět měla maminka a dítě by si maximálně mohla vzít na klín.

Namítnete, že to dnes mají rodiče složité. Ale život nebyl jednoduchý nikdy. A dnešní dítě se má v dětství připravit na ten těžký život. Nedobře činí rodiče, kteří se předhánějí v plnění dětských přání a okamžitě odstraňují každé zdání nepohody. Dítě se také dost času musí nudit. Jen z nudy totiž vznikají nápady a inspirace. A už dítě od jednoho roku se krásně dokáže několik minut zabavit samo. Jen je nechte, ať objevuje svět. Jenomže kdy se má nudit dítě, jemuž rodiče naplánovali každou volnou hodinu od procitnutí do ulehnutí, že.

Myslí stát na děti, nebo na dospělé?

Matka a dítě jsou spolu hormonálně sladěni, což je způsobeno vzájemným pronikáním buněk v době těhotenství z těla matky do těla dítěte, a naopak. Proto si matka a dítě tolik rozumějí, proto se bezpečně najdou mezi ostatními těly, proto jeden druhého poznají podle pachu. Otec se otcovské roli musí učit, jak o tom krásně píše Luigi Zoja v knize Soumrak otcovství. Nic podobného, intuitivního ani přirozeného se samozřejmě neodehraje u náhradní matky, proto je podpora náhradního mateřství eticky krajně sporná.

Z veřejných zdrojů se nyní dočítám, že vládní zmocněnkyně pro lidská práva spolu s ministrem zdravotnictví podporují rozvolnění předpisů asistované reprodukce i pro jednotlivce. To žádný z nich neví nic o vývojové psychologii? To jsme skutečně došli tak daleko, že upřednostníme právo dospělého na hračku před oprávněným zájmem dítěte mít své opravdové rodiče? Skupina senátorů se snaží novelizovat loni přijatou novelu rodinného práva a rodičovské odpovědnosti. Jejich snahy míří proti soudcům a soudům, kteří prý neumějí o dětech rozhodovat. Tato iniciativa ovšem naprosto míjí skutečnou podstatu problému. Jistě lze pomáhat neplodným párům, které nejsou schopny přirozenou cestou počít děti. Nicméně dodávat děti jako z e-shopu svobodným starším ženám je přece naprosto v rozporu se zájmem dítěte a jeho právem vyrůstat se svou pokud možno kompletní biologickou rodinou.

Musíme si tedy přiznat, čí zájmy v těchto debatách vlastně hájíme. Zda práva dětí, nebo práva dospělých. Nadávat soudům k ničemu nepovede. Ani linkovat jim prostor pro rozhodování. Milí rodiče, milujte se a upozaďte své osobní sobecké pracovní a jiné zájmy, máte-li děti do deseti let. Milujte matky a otce svých dětí. Nebo je aspoň respektujte. To je to nejlepší, co pro své děti můžete udělat. Pomozte jim v jejich složité roli. Nehaňte je, nepodávejte trestí oznámení ani žaloby a stížnosti k soudu. A nejsou-li ideální, pomozte jim. Hlavně stůjte při nich. Jinak svým dětem ublížíte a jejich duši zraníte na celý život.

Zdroje:

Lenka Šulová: Raný psychologický vývoj dítěte

Lenka Šulová: Jak učit výchovu k manželství a rodičovství?

Lenka Šulová a kolektiv: Význam domácí přípravy pro začínajícího předškoláka

Lenka Šulová, Chantal Zaouche-Gaudron: Předškolní dítě a jeho vztahy

Jiří Šípek: Projektivní techniky (jak s dítětem mluvit)

Weiss/Zvěřina: Sexuální chování české populace

Stanislav Kratochvíl: Manželská a párová terapie

Jaro Křivohlavý: Konflikty mezi lidmi, Jak si porozumíme

Petr Macek: Adolescence

Martin Jan Stránský: Pády a vzestupy lidské mysli:

Bertold Brecht: Kavkazský křídový kruh

Luigi Zoja: Soumrak otců (Archetyp otce a dějiny otcovství)

Ve čtvrtek 13. srpna 2026 pozvala XTV Danielu do diskuse s Xaverem Veselým. Pokládal jí otázky na hotovost, na Českou televizi a na nepromlčitelnost vraždy.

 https://www.youtube.com/watch?v=I8UquXHPI-o

18. 8. 2026

Jídlo je součástí kultury. Ne pouze ve smyslu etnografickém, ale také ve smyslu kulturnosti, civilizační kultivovanosti. I individuální a společenské kultivovanosti. Povrchně jíst znamená i povrchně myslet. Moderním jazykem je jídlo a stolování i komunikační platformou.

U jídelního stolu probíhají první rande, obchodní jednání, ladění politických a mezinárodních dohod, rodinná i přátelská setkání, slavnostní události. Ale i ten nejvšednější pokrm k utišení hladu může být obrázkem úcty k sobě samému, úcty k životu. A také potěšením.

Kultivovanost či nekulturnost má i své sezónní podoby, o čemž se můžeme přesvědčit v letních týdne při pohledu na polonahé chlapy v centru měst. Ano, je léto a občas i vedro. Ve vedru se naše tělo chová jinak, a tak mnozí z nás přemýšlejí, co si dát k jídlu. Někdo v létě baští jen saláty, jiný volí studené polévky a další odsune moučníky a těžká jídla s omáčkami a knedlíky na podzimní období. Ve víru těchto sezónních změn malinko zanikají posuny a trendy dlohodobé. Změnily se i naše jídelní zvyky. Kdysi jsme za svačinu považovali jablko. Uspokojilo by většinu z nás ještě dnes? O čem to vypovídá? Jen o větší míře blahobytu?

Když jsem byla malá, běžnou snídaní byl chleba s máslem a s marmeládou. K obědu školní kuchyně nabízely polévku s kapáním a kus masa se světlou nebo tmavou omáčkou, kolínka, buchtičky s krémem nebo zapékané brambory s uzeným masem. To vše jsme zapíjeli slazeným čajem a přes den jsme v letních vedrech pili vodu se šťávou. Doma jsem k večeři dostávala chleba s paštikou nebo vlastnoručně vyrobenou pomazánkou a rajče. Jiné to ale bývalo o víkendu. To se ke snídani podávala míchaná vajíčka nebo vaječná omeleta, a jen co se po snídani sklidilo ze stolu, začala maminka vařit víkendový oběd. Třeba kuřecí polévku, roštěnky s bramborem, okurkový salát a pak moučník.

Za mého dětství se moc do restaurací nechodilo. Nebylo jich tolik jako dnes a i výběr jídel byl poněkud omezený. Smažený řízek s bramborovou kaší, kuřecí plátek s broskví, guláš, španělský ptáček, svíčková, vepřo-knedlo-zelo, kuře kung pao a jedno bezmasé jídlo – smažený sýr. K tomu zmrzlina nebo okurkový či rajčatový salát s cibulí. Když jsme s rodiči jeli na lyže, vezli jsme s sebou porcelánovou termosku s čajem, s níž bylo třeba zacházet velmi opatrně, a chleby namazané máslem a se salámem.

Mýlil by se ale ten, kdo by si naivně myslel, že se před padesáti lety lidé nějak odbývali. Opak je totiž pravdou, což se dnes ovšem mladším ročníkům těžce vysvětluje. Italská babička vařila skvělé speciality severní Itálie – třeba polentu nebo špagety s mletým masem, s rajským protlakem a s parmezánem a taky uměla upéct jemný tažený závin z doma vyrobeného těsta. Má druhá slezská babička uměla výborně vykostit a usmažit kuřecí stehna, dědeček několikrát ročně chladil lahodný sulc a tatínek dokázal vlastnoručně uválet švestkové knedlíky z bramborového těsta.

Za mého dětství se nejlépe vařilo doma. Lidé se scházeli a navštěvovali při každé příležitosti a pokaždé u někoho jiného. A tak se hospodyňka snažila předvést v nejlepším světle. Jednou se zdobily chlebíčky, jindy se vyráběla rodinná plněná veka. Někde pekli buchty, jinde dorty nebo slané tyčinky, onde zase dávali přednost studené kuchyni a předváděli se s krásně nazdobenými jednohubkami. Když jsem se v roce 1988 vdávala, týden před svatbou jsem s tchýní a švagrovou pekla koláče na výslužky. A všichni jsme věděli, kde se dá dobré jídlo

sehnat. Maminčina zdravotnická sestřička měla třešňový sad, teta byla zaměstnaná v mlékárně, kamarádka vykrmovala prase, jiný známý pracoval v masně. Výměnný obchod nahrazoval občasné nedostatky socialistického plánování. A velké rodinné oslavy, sešlosti, narozeniny a svatby mívaly u nás ve Slezsku tradiční jídelníček: šunkovou rolku s křenovou šlehačkou, kuřecí polévku s játrovými knedlíčky, řízek, bramborový salát a dort. To vše se zapíjelo pivem, vínem, tureckou kávou a my školou povinní žlutou a červenou sladkou limonádou. I když někde výjimečně měli i Kofolu…

Čas změnil nabídku i způsob stolování

O padesát let později je ale všechno jinak. Jídlo si s sebou do práce a na výlety připravuje jen ten, kdo si potrpí na zdravé stravování. Nabídky dobrot jsou totiž všude k dostání. Moderní byty se vzdaly velkých kuchyní, které ale působily jako srdce rodinného dění. Mnoho mladých už počítá jen s kuchyňským koutem, protože mladé ženy ve městech nevaří. Trendem se stalo chodit na jídlo do restaurací nebo si hotové jídlo objednat až domů. Však se taky někdy porozhlédněte po ulicích českých měst. Nejčastějším účastníkem dopravního provozu v Praze jsou mládenci na kolech a na motorkách s krabicemi Wolt, Dáme jídlo, Foodora nebo Bolt na zádech. Na všech místech České republiky vyrostly jako houby po dešti kebabárny a asijská bistra, která prosperují na rozdíl od tradičních českých hospod. Jaké je vlastně typické české jídlo? Existuje vůbec? Když se ptám kamarádů, co nejčastěji baští, dostanu následující odpovědi: salát caesar, burrito, gyros, špagety, hranolky, polévka phó nebo pizza. Samý dovoz ze zahraničí. A čím dál častěji se k takovému jídlu pije cola, prosecco nebo aperol. Liší se vůbec naše země od těch vzdálenějších? Anebo se tradice udržují jen na vesnicích?

Možná namítnete, že je jedno, co kdo jí, jen když mu chutná. Jenomže ony společenské změny promítnuté do kultury stravování něco signalizují. A cosi o nás vypovídají. Když se rodina sejde u nedělního oběda, je to vždycky obřad. Ne nadarmo má společné stolování výrazný vliv na upevňování vztahů. Vždyť právě proto se odnepaměti pořádají pracovní snídaně, obědy i večeře, což platí ve firmách, na pracovištích i v politice a při jednání mezi národy. Bolestně se ale vytrácejí společné rodinné rituály a základy etikety. Když se vaří a stoluje doma, děti se přirozeně zapojí a u stolu pak odpozorovávají základy slušného chování i sociální dovednosti. Kdysi u jídla platilo, že se nehádáme, neskáčeme si do řeči, nemluvíme s plnou pusou a nehovoříme o politice.

Dívky se kdysi učily od svých babiček, tet a maminek kuchařskému umění, což se jim pak hodilo v dospělém životě. Dnes se mnoho mladých dívek holedbá na sociálních sítích, že svým mužům nebudou posluhovat. A tak mnozí mladí nevaří vůbec. A sociální pracovnice pak vyprávějí, že mladé matky zejména z vyloučených lokalit a z problémových oblastí musí učit základům vaření a ekonomického zdravého stravování. Těm mladých začasto závislým na sociálních dávkách totiž nikdo neukázal, že doma připravené jídlo může být zdravější a levnější než oběd pro celou rodinu v prodejně rychlého stravování. Není výjimkou, když o víkendu se celá rodina vůbec nesejde a každý sám si podle libosti bere jídlo z ledničky nebo si telefonem objedná, na co má chuť. Každý ze své postele, každý ze svého pokoje, každý o samotě.

Namítnete, že právě u vás existují výjimky. Že právě vy jste své potomky dobře vychovali, vycepovali, naučili a motivovali. Pak vám blahopřeji. Ale jen se někdy rozhlédněte po restauraci, kde právě sedíte. Uvidíte kolem mnoha stolů smečky mlčenlivých lidí se

skloněnými hlavami, pozorujícími obrazovky svých telefonů. Řada rodičů si ani při společném jídle už nepovídá se svými ratolestmi. Radši jim do ruky vrazí tablet, aby od toho mrněte byl chvíli klid. Ach, jaká škoda. Restaurace, kavárny a různé jídelní podniky máme sice dnes na každém rohu. Společně ale pobýt u jídla umíme minimálně.

Nechť jsou velebeni všichni, kdo se tomu neblahému trendu jsou schopni postavit. A díky za všechny ty farmářské trhy, kurzy vaření, vesnické zabijačky, ochutnávky, soutěže v pečení nádivek, vánoček a ve vaření gulášů, které se pořád ještě konají v malých obcích a městečkách na mnoha místech naší krásné země. Věděli jste, že například v Horažďovicích každoročně počátkem července pořádají Slavnosti kaše? Naplánujte si sem návštěvu na příští rok. A ochutnávku některé z kaší – kdysi dávno jednoho z našich národních jídel. Dobroty, kterou v dětství ochutnal snad každý. Važme si takových odkazů a zvyků.

Kdo fláká jídlo, fláká život.

Časopis TO 7/26

Osamělost není totéž jako samota. Samotu čas od času potřebujeme k zastavení, k promyšlení dalších kroků, k usebrání. Osamělost oproti tomu bolí, zraňuje, ubližuje, otupuje.

V osamělosti si často stýskáme po lidské společnosti, po pomoci, po spolupráci, po souhře, sounáležitosti, lásce, doteku, po účasti. Jenomže osamělost se šíří světem jako sociální nákaza a společnost hledá cestu, jak některým svým bližním od osamělosti odpomoci. Někdy ale ani jako problém není dostatečně vnímána. O to je pak zákeřnější. Pokud vám něco vadí, motivuje vás to ke změně. Můžete se ptát, jak to změnit. Můžete zkoušet různé rady, nápady, tipy, doporučení. Může si sám říci o pomoc. Kdo se propadá do osamělosti, aniž by si uvědomoval, že má problém, tomu je mnohem složitější pomoci.

Někdo ze čtenářů možná namítne: jen ho nechte, ať žije sám. Nemluvte jiným do života. Co na tom, že jsou lidé osamělí za dveřmi svých bytů, ve svých nemocničních pokojích, na svých chatách na koncích vsí? Proč by se do jejich samoty měl vůbec někdo plést? Jenomže právě v těchto věcech by se společnosti měla do života svých občanů plést. A možná i stát a některé jeho instituce. Už proto, že stát mnoha svými rozhodnutími za zahánění lidí do izolace může.

A v čem problém? Osamělost doloženě znásobuje vznik kardiovaskulárních nemocní, infarktů a mrtvic. Zvyšuje pravděpodobnost vzniku demence a Alzheimerovy nemoci. Osamělost vede k závislostem všeho druhu, k vyšší spotřebě psychofarmak, k sebepoškozování a k pokusům o sebevraždu. Osamělost zhoršuje léčení a hojení všech chorob, jizev a nemocí. Společnost rozbitá na osamělé jedince přináší závažné negativní externality, dopadající i na ty neosamělé. A nakonec: osamělí lidí dřív umírají. To nám má být jedno?

Co člověk nepoužívá, to zakrní. Co nevyužíváte opakovaně, o to dříve či později přijdete. Když bydlíte v bytě se ženou nebo s mužem, s rodiči či s dětmi, musíte se více či méně omezovat. Musíte druhému ustupovat, spolupracovat s ním, třeba jen na tom, abyste se domluvili, kdo se jak může roztahovat na kuchyňské lince, které nádobí je určeno pro jakou aktivitu, z kterého hrníčku se co pije. V domácnosti s druhým nejde nekomunikovat. I když se s rodinnými příslušníky čas od času nepohodnete, neustále se učíte komunikovat, obrušujete hrany, ustupujete, učíte se prosazovat svou a vyjít spolu. Když ale žijete sami, kupujete si jídlo a věci přes internet, pracujete z domova a snažíte se minimalizovat kontakt s lidmi, odnaučíte se s druhými jednat. Spoléhat na ně. A přestává být spolehnutí na vás. Když dlouhodobě nepoužíváme nějaký orgán, zakrní. Když nepoužíváme soužití, komunikaci, pospolitost, přestaneme druhé potřebovat. A oni nás.

Někde zřizují ministerstva pro osamělost a vládní zmocněni pak vymýšlejí, jak z opuštěného jedince učinit zase člověka společenského. Jinde se stavějí komunitní byty, studenty posílají k opuštěným seniorům, lékaři předepisují společné sociální aktivity, země podporují komunitní centra a obecní hospody. Architekti navrhují města s parky a lavičkami u sebe a všichni svorně konstatují, že společenský blahobyt má i své stinné stránky. Instituce jednou rukou demonstrují, jak jim záleží na pospolitosti, druhou rukou ji urychlují.

Žijeme v tak bohaté společnosti, že si můžeme dovolit žít sami, pracovat z domova, nakupovat online. Přestáváme spolu mluvit, protože se přestáváme potřebovat. A přestáváme být ochotni snášet náklady, které vzájemnost přináší. A tak se vzdáváme výnosů téhož.

Vedle blahobytu k současnému stavu odlidštěnosti přispívají sociální sítě. Učí nás, že si dokážeme vystačit sami. Umělá inteligence je tak milá, vstřícná a vždy připravená na rozhovor s námi, že jí už mnozí mladí lidé dávají přednost před svými vrstevníky. A tak se prohubuje desocializace.

Odlidšťování

Desocializace je důsledek procesu, kterým stát přímo i nepřímo, vědomě i plánovitě, explicitně i vskrytu rozbíjí vzájemnost a soudržnost. Individuální svobody tím neposiluje, naopak oslabuje schopnost lidí společně své individuální svobody hájit. Důsledkem je stav, v němž člověk ztrácí sociální návyky a mezilidské vazby. Jde o odcizení člověka ze společnosti. Osamělý jedinec postupně zapomíná, jak fungovat mezi lidmi, potrácí své sociální role (role rodiče, role zaměstnance, role partnera, manžela, souseda, kamaráda) a izoluje se. Desocializace je pomalý, plíživý a nebezpečný proces. Nebezpečný tím spíše, že neprobíhá za pozornosti bližních, ale v naprosté izolaci. A ještě ke všemu jej mnozí považují za klad. Konečně mohu žít sám, sama. Nikdo po mně (zdánlivě) nic nechce, nikdo na mě nemluví, nikomu se nemusím přizpůsobovat. Můžu si dělat, co naprosto chci, nebo si to aspoň myslím. Jsem však ve skutečnosti bezmocnou hříčkou v rukou sociálních inženýrů.

A najednou je tady začarovaný kruh. Když senior zůstane sám v bytě, třeba protože mu zemřel manželka, nikdo jej doma nenavštěvuje, nic ho ven za jinými netáhne. Pak ztratí motivaci vyjít z domu a jeho sociální dovednosti začnou atrofovat a pomalu vymizí. Podobně jako sval, který se nepoužívá. Náš senior nebo zavržený mladík se tedy začne cíleně stranit lidí, protože ví, že by s nimi stejně neuměl komunikovat. Podobnou cestou do bolestné osamělosti jsou závislosti a psychické poruchy, těžká deprese či propadnutí drogám nebo alkoholu. Ty často vedou k tomu, že člověk za sebou spálí všechny mosty, uzavře se do svého světa a okolí přestává rozumět. Osamělostí trpí i lidé propuštění z vězení nebo po dlouhodobé hospitalizaci, ženy na mnohaleté mateřské dovolené, zelené vdovy za vysokými ploty nebo mladí lidé generace singles, která se při práci z domova může uzavřít do online bubliny.

Proč to nenechat být

Kdo žije osaměle na vesnici, ten je na tom paradoxně lépe než samotáři ve městě. Ačkoliv se zdá, že města jsou lidskými mraveništi a není problém kohokoliv potkat, individualizace, omezené sobectví, nezájem a zaměření jen na svůj život činí samotu ve městě nesnesitelnější, než je ta na vesnici. Na venkově může někdo bydlet sám v domku a po většinu času o samotě okopávat cosi na zahradě. Ale jakmile vesnický člověk vyjde před vrátka nebo se vypraví do konzumu, vesnice jej pozorně sleduje a mnohem dřív než ve městě navazuje kontakt a komunikuje. Vesnice zaregistruje, že soused nevychází. Zajímá se, co s ním je, nabídne pomoc.

Ale lidé se odnepaměti stěhovali z vesnic do měst a tento trend pokračuje. Mnohé venkovské oblasti se vylidňují, sociální nákaza osamělosti tak narůstá. Samota je nový mainstream. Vskutku tu máme nový typ člověka, který nic nikoho nepotřebuje? Některé feministky to říkají nahlas. Samota je pohodlná, efektivní, svobodná, ochranitelská. V některých velkých městech už počet jednočlenných domácností přesáhl polovinu a stárnutí evropské populace jen problém zvýrazní. Dotkne se mnoha oblastí společnosti – zdravotnictví, sociální sféry, architektury, dodávky služeb i výrobků, cestování, dopravy, stavebnictví. Docela jinak se totiž vyrábí a nakupuje pro čtyřčlennou rodinu, která u nás byla donedávna standardem, a jinak pro

jednotlivce, kterému tříkilový pytlík prášku na praní vystačí na deset let. Společnost se na tyto změny musí minimálně připravit, a politici s ní. A uvědomit si, do jaké míry je tento proces spontánní a do jaké míry je postrkován různými státními i polostátními institucemi.

Asi nereálné je přání, abychom byli schopni i resocializace – tedy návratu samotářů zpět do pospolitosti. Jenomže to je dlouhodobá mravenčí práce, s níž jsme u nás ještě vůbec nezačali. Tak proto jsme aspoň v Senátu nedávno uspořádali kulatý stůl na téma osamělosti a nyní ze všech příspěvků připravujeme sborník. Snad přinese i ponaučení. Že k dobrému lidskému životu druhé potřebujeme. Už jenom proto, že nás ti druzí učí pokoře, trpělivosti, schopnosti změnit perspektivu. Protože lidský druh vznikl jako společenský. Sám člověk neznamená nic. Teprve ve skupině a ve spolupráci zvládne a vydrží všechno.

MF Dnes, 8. 8. 2026

elevize Nova tuhle dávala americký film Inferno natočený podle knihy Dana Browna vydané roku 2013. Příběh popisuje alarmismus kvůli údajnému přelidnění a snahu fanatického klimatologického teroristy o vyhlazení podstatné části populace. Uplynulo jen 13 let a svět má úplně opačný problém. Dramatický pokles porodnosti ve většině světa činí zápletku románu i filmu směšnou.

A tak je to se všemi, kdo malují čerta na zeď a zkoušejí kalamitní předpovědi. Jsou to buď popletení mesianisté, nebo cynici, kteří dobře vědí, že vystrašené lidi s vnuceným pocitem viny lze snáze zkásnout. Nad všemi těmito alarmisty by se snad šlo jen pousmát a ignorovat je, ale protože oni mají na své straně média, ovlivněné či najaté politiky a následná opatření přece obrovsky zaplatí daňoví poplatníci, nelze to tak nechat být.

Opakuje se to stále znovu. Proč tomu pořád znovu věříme? V roce 1966 nás strašili, že do deseti let dojdou všechny světové zásoby ropy. V roce 1970 říkali, že kvůli přelidnění spotřebujeme všechny přírodní zdroje. V roce 1988 kdosi propočítal, že do roku 2018 budou Maledivy pod vodou, o rok později měl být pod vodou New York. V roce 2007 dostal Nobelovu cenu za mír Al Gore za šíření informací o změně klimatu. Al Gore natočil o rok dřív film Nepříjemná pravda, v němž předpověděl, že v roce 2014 bude Arktida bez ledu. Tento film dostal dva Oscary. A kde je těmto údajným pravdám konec? Nikdo si na ně ani nevzpomene, nikdo se za ně ani slovem neomluví.

Místo toho tu ale máme reálný problém lidí, zejména těch mladších, který nikdo nepředpovídal a málokdo jej dneska řeší. Mezilidský. Vztahový. Společenský. Mladí lidé mají problém. Problém mluvit. Oslovit. Zapříst hovor. Obávají se promluvit na servírku, proto si vybírají rychlá občerstvení, kde si mohou jídla objednat přes elektronické kiosky. Odmítají telefonovat, a co jde, to si objednávají online. Lidé touží s druhými komunikovat, ale bojí se nebo se stydí, nechce se jim mluvit, nemají dost sil překonat tu drobnou obtíž s komunikací. Bojí se udělat první krok, usmát se, navázat hovor, což se negativně projevuje i při navazování vztahů.

Ve vlacích a ve výtazích neodpovídají na pozdrav, zato za lajky na sociálních sítích udělají cokoliv. Natáčejí dehonestující, legrační nebo tuctová videa, jen aby měli sledovanost a získali přátele. A přitom přátelé se odnepaměti získávají společně prožitými aktivitami. Aktivitami, které lidé dělají fyzicky spolu, při nichž si povídají, poznávají se, pomáhají si. Online přátelství za mnoho nestojí. Bez skutečné mezilidské komunikace ztratíte schopnost číst z tváře toho druhého, pochopit náznaky jeho mimiky, protože jen část sdělení je slovní. Zbytek je intonace, pohyb těla, důraz. Prostě mimoslovní signály, čitelné ale jen při osobní komunikaci. Žádný div, že tak masivně roste mezi lidmi nedorozumění a nepochopení.

Sociální dovednosti atrofují

Můžeme diskutovat o důvodech masivního rozšíření tzv. sociální úzkosti, kterou má podle průzkumu britské společnosti FaceBusiness až 76 % příslušníků generace Z a mileniálů v okamžiku, kdy jim zazvoní telefon. Proč lidé milují textové a hlasové zprávy a dávají jim přednost před osobní komunikací? Údajně kvůli kontrole a osobnímu pohodlí. Ve skutečnosti se bojí selhání v reálném životě a čase, protože si myslí, že svět od nich očekává dokonalost. Jak se říká ve společenských vědách, mladí mají na rozdíl od předchozích generací nízký práh sociálního tření, což je sociologický pojem používaný pro označení napětí, odporu a konfliktů, vznikajících při kontaktu a interakci skupin lidí. Důsledky toho stavu jsou katastrofální, podobně jako když přestanete používat sval. Sociální dovednosti atrofují. Dospělí mladí žádají své rodiče, aby je objednali k lékaři nebo za ně telefonicky či za přepážkou vyřídili úřední věc. Paradoxně je to tak činí osamělejšími.

Jak z tohoto inferna ven? Nestrašit, neděsit, nepovolávat na pomoc katastrofické scenáristy nebo sociální teroristy. Spíš se pokoušet o maličké krůčky v bezpečném prostředí. Třeba si jednou koupit zmrzlinu od živého prodavače. Nebo zapříst hovor ve vlaku. Nedělat mladým lidem záchranáře, ale vyzvat je ke společné sociální aktivitě. Držet je za ruku a být vedle nich. Vyprávět jim, jak i my jsme se jako mladí obávali zeptat se při besedě či pozvat na rande. I třeba jak jsme se ztrapnili, ale současně jim ukázat, že vlastně o nic podstatného nešlo a že se nám i po tom ztrapnění nic děsivého nepřihodilo. Taky jsme přece koktali, zapomínali správná slova, pletli se a omlouvali. Podobně jako ti na druhé straně pultu. Mýlit se je přece lidské. Stejně jako zkoušet to znovu a znovu. Jako cvičení v posilovně. Jen opakováním vzniká praxe, zkušenost, řemeslo. Sociální dovednost.

Bez ní totiž budete úplně sami. Koneckonců ti na druhé straně se stydí a cítí se trapně úplně stejně jako vy.

Psáno pro Deník TO - 2. 8. 2026

V úvodu svého vystoupení navrhuji, abychom hlasovali odděleně o návrhu vzít zprávu České televize na vědomí a až následně o doprovodném usnesení výboru. Nemám niv proti výroční zprávě. Mám však spoustu výhrad a komentáře k činnosti České televize a nevidím důvod, proč by měl Senát oceňovat činnost stání instituce. Instituce zřízené státem a fungující na základě zákona mají standardně a kvalitně odvádět svou práci. A zákonodárci tady nejsou od toho, aby nadšeně aplaudovali, že nějaká státní firma pracuje, jak má.

Nemám nic proti tomu, aby veřejnoprávní média existovala. Nicméně tvrdit, že Česká televize je společenským svorníkem, je nejen úsměvné, ale dokonce absolutně nepravdivé. Poklonkování České televize právě jen jedné straně, té správné, a mnohaleté snahy vychovat svého posluchače, aby byl progresivní, proevropský, propozitivně diskriminační, promigrantský a podobně takzvaně „moderní“ způsobilo a neustále způsobuje obrovské konflikty, spory a příkopy mezi lidmi. Způsob, jakým Česká televize informovalo v roce 2020 o covidové pandemii, mě přiměl vypnout Českou televizi jednou provždy a nikdy jsem se už k jejímu sledování nevrátila.

V nedávné době mě navštívila jedna z adeptek kandidujících do Rady Českého rozhlasu. Vysvětlovala mi, že by ráda pomohla veřejnoprávním médiím získat zpět diváky a posluchače, které ji dnes nesledují. Odpověděla jsem jí, že žádný takový způsob neexistuje. Veřejnoprávní média sleduje a poslouchá 30 % obyvatel. Zbytek (a mimochodem i oněch 30 %) sleduje jiné televize, jiná média. 88,5 % obyvatel ČR má internet a na něm vyhledává informace, 99 % mladých lidí je na sociálních sítích a informace získává převážně tam. U střední generace je to 73 %. Je naprostou lží tvrdit, že Česká televize je nepostradatelnou a klíčovou veřejnou službou. Moc by si to zajisté přála. Ale reálně prostě už dnes není. Na YouTube je 67 % občanů ČR, na Instagramu 47 %.

Časy se prostě mění, jak mi mnozí kolegové vysvětlovali nedávno, když jsme projednávali návrh na zakotvení práva na hotovost do Ústavy. Vysílání veřejnoprávních médií a zejména České televize je dnes v ČR nejdražší státní službou, protože zajišťuje služby pro menšinu společnost za obrovské ceny. Za ceny násobné, než za jakou cenu totéž zvládnou soukromé stanice. A když si dnes náhodou někdo pustí televizi, myslím tím kontinuální vysílání, což s výjimkou nejstarší generací dnes už nikdo nedělá, vlastně nepozná, která televize a která stanice, zda soukromá nebo státní, vlastně vysílá, protože až na zpravodajství jsou všechny pořady zaměnitelné. Detektivky, pořady o vaření, filmy pro pamětníky a bulvár vysílají prostě úplně všichni.

Dnešní rozbuškový stav je výsledkem nenažranosti veřejnoprávních médiích a neuvěřitelné drzosti, s níž minulý ministr kultury porušil slib, že nebude poplatky zvyšovat, a naopak je zvýšil a naprosto brutálně 88,5 % dospělé populace, protože přesně tolik občanů má chytrý telefon. Tímto legislativním trikem byl navýšen rozpočet veřejnoprávním médiím, ačkoliv za tu skoro miliardu nebyla přislíbena žádná protislužba, žádné protiplnění. Když jsem se loni ptala pana ministra, co daňový poplatník za tuto miliardu ze své kapsy dostane, odpovědi jsem se nedočkala.

Šetří se na všech frontách. Každý normální správce financí, každý finanční ředitel šestkrát korunu obrátí a zkoumá, zda ji náhodou nevydává efektivně. Jen stát to nedělá, jak se můžeme každoročně dočíst ve Výroční zprávě Kontrolního úřadu. Pane řediteli, ptám se vás, to

skutečně nelze vůbec nikde ušetřit? To vám nevadí, že se rodí stále méně daňový poplatníků, že máme před sebou obrovský problém se sociálními službami a se stárnoucí populací. Nechápete, že lidí, z nichž stát může odírat peníze daňovou zátěží, je neustále méně, zatímco počet lidí závislých na dávkách od státu neustále roste? Kdo si myslíte, že má ty bobtnající náklady hradit? Soukromí zemědělci ze Spáleného Poříčí nebo řemeslník z Merklína?

Na peníze od daňových poplatníků, ať už se vyberou přímou nebo nepřímou formou, nemá nikdo přímá nárok. Každý den, každou minutu, každou vteřinu vysílacího času mají obhajovat před veřejností. O každém korunovém výdaji má státní instituce přemýšlet. Ne zda náhodou nejde o plýtvání, ale zda je absolutně nezbytný. A já bohužel nevidím, že by Česká televize takto o penězích, které spravuje přemýšlela. Kde jsou ony důkazy? Kdo žádá peníze od mých voličů, ten musí každodenně prokazovat, že je použije užitečně a efektivně. Na něm je totiž důkazní břemeno. Ne na divácích, které jednostranné a neustále poučující zpravodajství nebaví, a tak se radši dívají na jiné televize.

Kdybyste aspoň trochu byli pokorní, a nikoliv nenažraní. Kdybyste aspoň trochu zatáhli za brzdu svého jediného správného názoru. Kdybyste aspoň respektovali vlastní kodex, podle něhož nelze využívat vysílání k vlastním zájmům.

Uvítala bych trochu zdravého rozumu, soudnosti a skromnosti. Od České televize i od členů Stálé komise pro sdělovací prostředky. A obrovské hromady sebereflexe, tím spíše že stále nemáme jasnou definici činnosti, kterou mají veřejnoprávní média vykonávat. Sebereflexi bych očekávala i se zřetelem k budoucnosti. Ona sama by měla vyvolávat debatu, jaký má být jejich osud v novém mediálním světě. Pokud totiž veřejnoprávní média neprojdou transformací, podobně jako v mnoha jiných evropských zemích, a budou se pořád opevňovat ve svých zákopech a tvrdit, že za 30 posledních let se mediální svět nezměnil, ba dokonce budou urážet každého, kdo začne klást otázky a navrhovat změny, pak zbude jediné řešení: bez náhrady je všechny zrušit.

Chci se vyjádřit k pozměňovacímu návrhu na automatickou valorizaci rodičovského příspěvku. Navrhovatel to určitě myslel dobře, podobně jako úplně všichni, kteří navrhuji dát některé skupině peníze daňových poplatníků. Ti všichni to zajisté myslí dobře. Ono rozdávání je vždycky hlasité a dobře viditelné a s potleskem, zatímco vybírání stejných částek od poplatníků je jaksi nenápadně, tiché, neviditelné.

Můj příspěvek se netýká ani tak tématu rodičovského příspěvku, ale samotného principu valorizace a indexace veřejných plateb, ať už je uplatňován kdekoli.

Už nyní je naprostá většina peněz přerozdělovaných veřejnými rozpočty mandatorně vázaná. To znamená, že tyto platby jsou vyjmuty z průběžného poměřování vážnosti jednotlivých témat, oblasti, oborů. Jen s malou mírou nadsázky lze říci: to už rovnou zrušme volby. Zaindexujme automatickou valorizací veškeré rozpočtové položky a můžeme rozpustit Parlament.

Tématem každých voleb je přece právě různorodý akcent, různorodé priority a jejich neustále vzájemně poměřování. Kde přidat a na úkor čeho. Říká se tomu politika. Poměřování priorit je totiž vlastním obsahem politiky, ne vzájemné nálepkování.

Co pod vlivem měnících se okolností přesunout v hierarchii výš a co naopak níž? Zbrojení? Sociální péči? Školství? Dopravu? To není vůbec jedno. Právě to je podstatou nejen každých voleb, ale i veškeré politické debaty. Různé akcenty a také v čase se různě měnící, co se týče jejich naléhavosti, jsou základním obsahem politické debaty. Uzamčení další a další položky do automatického mechanismu znamená vyloučení této položky z poměřování priorit, tedy zrušení politiky a smyslu voleb.

Nevalorizujme, neindexujme, ale naopak snižujme podíl mandatorních výdajů. Nebojme se znovu a znovu otevírat debaty o tom, co je v danou chvíli důležitější a naléhavější.

Daniela vystoupila v České televizi v pořadu Pro a proti k tématu zrušení promlčitelnosti trestného činu vraždy.

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/kordova-marvanova-haji-nepromlcitelnost-vrazdy-nejvyssi-ochranou-lidskeho-zivota-libivy-navrh-375459

13. 7. 2026

Proč existuje trestní právo?

K tomu, aby stát potrestal pachatele, napravil ho, po dobu trestu aby mu zamezil v páchání dalších trestných činů a aby ostatní členy společnosti odradil od páchání trestných činů.

Tento efekt se ale naplní jen tehdy, pokud trest přijde bezprostředně, tedy co nejrychleji. Jestliže trvá trestní stíhání extrémně dlouho, veškerý efekt trestu padá. Evropský soud pro lidská práva, český Nejvyšší soud a Ústavní soud se obvykle pohybují kolem maximální délky řízení 8 let, aby trest byl efektivní a aby stát dostál principům trestního práva. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2005, čj. I ÚS 554/04, říká, že obviněný má právo na projednávané své věci v přiměřené lhůtě. Pokud stát není schopen této povinnosti dostát, má to mít vliv na zkrácení případného trestu.

Jen si to představte na sobě. Po 8 letech jste jiný člověk. Pracujete někde jinde, narodily se vám děti nebo vám zemřeli rodiče, poučili jste se, kdeco jste prožili. Představme si po osmi letech i svědky. Jak přesně si vzpomínáte na událost, ke které došlo v roce 2018? Jen si vzpomeňte na své narozeniny, které jste v roce 2018 měli. Vybavíte si, kde jste je slavili? Kdo vám přišel popřát? Jaké jste dostali dárky?

Vidíte.

A teď si představte, že jste se před 8 lety něčeho dopustili. Jak by na vás asi dnes uložený trest působil? Změnil by vás? Udělal by z váš lepšího člověka?

U nás se vražda promlčí po 30 letech. Jen si vybavte ve svém životě událost, která se stala v roce 1996. Každý z nás něco v tom roce provedl.

Položili jste si někdy otázku, proč u nás existuje promlčení?

Po třiceti letech nelze důkazně nalézt spravedlnost. Po třiceti letech nejde o spravedlnosti, ale o mstu. A msta účelem trestního práva není.

Promlčitelnost trestných činů je jednou ze zásad trestního práva, která u nás existuje déle než 200 let. Známe i několik nepromlčitelných skutků, ale ta nepromlčitelnost je založena na mezinárodních úmluvách (trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy). Všechny ostatní skutky se promlčují.

Není nesystémové senátním návrhem, bez větší diskuse s odborníky, najednou zrušit promlčitelnost vraždy? Podle mě se takto koncepce trestní politiky měnit nemá. Proč právě vražda? A nevadí vám, že přijetím této právní úpravy zavedeme i nepromlčitelnost vražd mladistvých?

Já to považuji za populistický návrh.

Pojďme se místo toho bavit o koncepci trestání. Pojďme se bavit o tom, zda dnešní koncept vězení a věznic není už překonaný. Pojďme vést velkou debatu o změně trestní politiky. Trestní sekce ČAK vydala k tomuto návrhu jednomyslně negativní stanovisko.

Z těchto důvodů nemohu tento návrh podpořit.

Spor kolem tohoto tématu je líčen jako spor mezi modernisty a lidmi na straně pokroku a těmi, kdo lpí na svých anachronických a dávno překonaných návycích.

To je ale nepravdivé pojmenování předmětu sporu i stran sporu. Ve skutečnosti je to spor mezi lidmi, kteří ctí svobodu smlouvy, a těmi, kteří chtějí svobodu smlouvy nahradit svým diktátem.

Podobný návrh za poslední 4 roky projednáváme počtvrté. Pokaždé zněl návrh trochu jinak a byl zařazen do jiného článku.

I v aktuálním volebním období Senátu již padala spousta argumentů pro i proti návrhu na podporu hotovosti. V živé paměti asi všichni máme senátní tisk č. 214.

Někteří z vás si říkají, že je zbytečné dávat toto ustanovení do Listiny, když je máme obsažené v obyčejných zákonech.

Jiní říkají, že časy se mění a část společnosti chce platit bezhotovostně. No, pevně doufám, že tento argument o tom, že časy se mění a není možnost ustrnout v minulosti, bude pro vás platit, až budeme projednávat například návrh na změnu poplatků za činnost veřejnoprávních médií. Velmi pozorně budu dávat pozor, zda zůstanete konzistentní, protože většina české společnosti dnes přece konzumuje zprávy, informaci i filmy digitálně a ze všech možných neveřejnoprávních zdrojů a je logické tomu přizpůsobit zastaralé postavení médií zřízených zákonem před 30 lety.

Ale zpět k právu na hotovost. Považuji za zbytečné opakovat svou argumentaci, kterou jsem přednesla 6. května 2026. Pro mě je hotovost realizací práva na svobodu dohody dvou stran.

Princip individuální svobody se opírá o negativní práva. Negativní práva spočívají v tom, co mi nikdo nesmí dělat proti mé vůli, k čemu mě nesmí nikdo násilím nutit. Tento koncept se střetává s konceptem práv pozitivních. Podle nich máme jistá práva v podobě nároků.

Nároků na statky, které mi ostatní na svůj úkor musí poskytnout nebo zaručit ostatní.

Přesně po stejné linii se vede spor o to, zda dva svobodné subjekty spolu mohou dobrovolně uzavřít kontakt, na jehož podmínkách (včetně způsobu vyrovnání závazků) se svobodně dohodnou, protože je to pro ně vzájemně výhodné. Zde se střetáváme s konceptem, že dohoda svou smluvních stran podléhá nějakému schválení vyšší mocí. A v tom je náš spor. Pokud se dvě smluvní strany svobodně a na základě své vlastní vůle dohodnou, že vyrovnání závazků má proběhnout prostřednictvím platné měny formou hotovosti, nemá jim do toho třetí strana – například státní moc – co mluvit.

Já se obávám, že mluví, a mluvit chce stále více. Tuto tendenci je nutno zastavit. A nic ji nezastaví účinněji než ústavní ochrana takové svobody. Nejde o vynucování hotovosti na někom, kdo chce platit jinak. Jde naopak o nevynucování jiné formy platby, než na jaké se svobodně dohodly smluvní strany.

Přednesu vám ještě jiný argument.

Evropský parlamentní výbor pro hospodářské a měnové věci (ECON) schválil dne 23. června 2026 návrh nařízení týkajícího se eura a přijímání hotovosti. Tento euronávrh se tváří, jako kdyby měl v úmyslu podporovat platby v hotovosti. Ale ve skutečnosti nemá. Jde o salámovou metodu k plošnému zavedení digitálního eura a digitálních plateb vůbec, protože vytváří zdání, že bezhotovostní platba bude chráněna před průlomem do intimity, do soukromí.

Je třeba přijmout princip přiměřené předběžné opatrnosti. Ten se lidem v minulosti vždycky osvědčil. Kdo neměl pocit, že slyší trávu růst, a šel si klidně lehnout, na toho před 50.000 lety z té trávy vyskočil tygr a roztrhal ho. Jsme potomky lidí s těmi správnými instinkty.

Proto je třeba zakotvit právo na hotovostní platby nejen v obyčejném zákoně, ale i v Listině práv a svobod.

Proto podpořím i tento návrh.

8. 7. 2026

Blíží se volby.

Blíží se volby, a tak kdekdo podává různé návrhy pro svou voličskou skupinu, jen aby získal trochu bodů a zvýšil svou šanci na úspěch.

Takže tu máme návrh, který splavně prošel do druhého čtení a dnes má šanci projít, protože nikomu nevadí, nikdo proti němu nebrojí. A přitom jde o užití salámové metodu na cestě k tomu, aby děti a mladiství získali volební právo ve věku, kdy jsou ještě dětmi.

Je to ale pěkně pokrytecké. Věkové hranice pochopitelně neříkají, kdy budou mladí lidé dospělí. Proč ony hranice vlastně v právním řádu máme? Odpověď nám poskytuje například vývojová psychologie. To je věda, která říká, kdy je hotový vývoj mozku, kdy mladý člověk dokáže předvídat, plánovat, z dnešních či včerejších zkušeností umí vyvozovat zítřejší důsledky, v jakém věku je schopen pochopit vtip, nadsázku, ironii, jinotaj, abstraktní termíny. Dospělost nenastupuje u všech lidí stejně. Zásadně se odvíjí od toho, co dítě zažije a jakým výzvám a zkouškám ho osud postaví. Další odpovědi hledejme ve společenských zákonitostech. Souvisí s oním právem třeba i nutnost nést dopady své volby? Platit podle ní daně? Snášet podpořenou míru regulace podnikání? Žít s cenovou a inflační hladinou, která je důsledkem volby?

Jak vlastně vzniká dospělost? K dospělosti je třeba dospět, absolvovat řadu přechodových rituálů, odpoutat se od rodiny, postavit se na vlastní nohy, přijmout odpovědnost za sebe sama. V různých dobách a v různých civilizacích si byli tohoto faktu vědomi. V dávnější minulosti měly tyto zkoušky tři fáze, které zahrnovaly odloučení od komunity, izolaci a prožití strachu a bolesti. Zopakuji ještě jednou ony podmínky: izolace, strach, bolest. Není náhodou, že tyto zkoušky byly v minulosti ukládány mladíkům (mladí Sparťané museli přežít v divočině jen s dýkou, brazilský kmen Satere-Mawe vyžadoval, aby

mladík 20x strčil ruku mezi mravence známé velmi bolestivým kousnutím, v Keni po rituální obřízce bez umrtvení musí mladík ulovit lva, v Tichomoří chlapci museli skočit z dřevěné věže vysoké 30 metrů). Dívky dospívaly těhotenství, porodem a výchovou dětí.

Kdysi bylo třeba dospělost prokázat. Aktivně, nějakým činem. Pak jsme přistoupili k jiné koncepci – arbitrární, úřední. Naše dnešní věková hranice dospělosti v 18 letech byla zavedena 1. ledna 1950 přijetím tehdejšího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.). Tehdy skutečně mladí mužové dospívali kolem 18. roku věku, což platívalo do nedávné minulosti. V 18 letech mladí mužové skončili školu, absolvovali náročnou maturitní zkoušku, šli na vojnu či na zkušenou do světa, oženili se, založili rodinu. Kolem dvacítky dívka otěhotněla a porodila děti. Potvrzení tohoto života najdeme v historii, ve filmové tvorbě, v literatuře.

Mně se vybavuje píseň Trpasličí svatba, kterou zpívala skupina Plavci na text Jaroslava Uhlíře a hudbu Zdeňka Svěráka. Možná si taky vzpomenete na verš: Šmudla už má po vojně, a tak se žení.

Jak jsme na tom dnes? Úplně jinak. Mentální, a hlavně společenská dospělost se posunula za 30. rok věku. Mladí chlapci v tomto věku běžně ještě studují a bydlí s maminkami, hrají počítačové hry a baví se. O dospělosti se nedá mluvit ani náhodou. O tom, že by v životě překonávali strachy a bolesti, už vůbec ne. Že by přijímali závazky a nesli důsledky oněch závazků? Minimálně.

Přitom jako na běžícím pásu tady přijímáme další a další právní normy, které mají za úkol chránit děti, protože děti samy nejsou schopny samostatného života. Mají víc a problémů, právě proto, že je méně a méně zatěžujeme. Berou mnohem víc než předcházející generace drogy, mnohem více se sebepoškozují, častěji trpějí depresemi, užívají násobně více psychofarmak. Jejich rodiče je opečovávají tak, že už žádné nepohodlí nezažívají. Už i na školách odbouráváme tlak na výkon, snižujeme všechny možné laťky, které by je přinutily dospět. Zřizujeme další a další instituce pro jejich ochranu. Loni dětského ombudsmana, letos UROD (úřad pro rodinu a ochranu

dětí, který vzniká pod MPSV). Povinnou základní vojenskou službu jsme zrušili a o tom, že stále existuje branná služba pro všechny občany, se pro jistotu ani nezmiňujeme.

Sociologové i psychologové namítají, že absence přechodového rituálu vede k fenoménu odkládané dospělosti. Jinými slovy: dětství dnes nikdy nekončí. Tomu všemu nahrávají další úlevy, jako například milostivá léta, vysílající zprávu: nemusíš být odpovědný nikdy a za nic.

Navzdory tomu všemu máme na stole tento návrh. A dokonce mnozí z vás uvažují o snížení hranice pro volby a o snížení trestní odpovědnosti dětí a mládeže. Tak ale buď platí jedno, nebo druhé. Obě koncepce platit najednou nemohou.

Já tenhle návrh podpořit nemůžu.